Zlomená duše

Kapitola 5: Živý Test

Den, kterého se Juko obával, konečně nadešel. Slunce sotva vyšlo, když ho z postele vyrušilo jemné zaklepání na dveře. Pomalu se zvedl a zíral na svůj odraz v zrcadle. Jeho nové tělo bylo stále šokující – bílé srstnaté končetiny, dlouhý huňatý ocas, ostré rysy vlčího čenichu smíšené s jemností liščího výrazu. Přemýšlel, jestli si někdy na tuhle podobu zvykne.

„Juko, jsi připravený?" ozvalo se za ním tichým hlasem. Byla to sestra, která ho doprovázela od začátku jeho hospitalizace. Přikývl a vyšel ze svého pokoje. Chodba před ním byla prázdná, ale věděl, že za rohem čeká něco mnohem většího.

Dveře vedoucí do experimentální místnosti byly o něco dál. Jakmile se k nim přiblížil, zastavil se. V rohu, u stěny, stáli jeho kamarádi Hiro a Kenta, každý s nervózním úsměvem. A tam, opodál, viděl své rodiče a sestru, kteří ho sledovali s obavami i podporou.

„Hej, Juko!" zavolal na něj Kenta, když k nim došel. „Nevypadáš vůbec špatně, kámo," pokusil se o odlehčení atmosféry.

„Jo," přidal se Hiro s úsměvem. „Myslím, že bys klidně mohl zkusit kariéru modela. Furry je teď v módě."

Juko se lehce zasmál, i když mu v hrdle zůstala hořkost. „Díky, kluci. Ale nevím, jestli jsem na tohle připravený."

Kenta mu položil ruku na rameno. „Budeš v pohodě. Vždycky jsi zvládnul všechny blbosti, do kterých jsme se dostali. To je jen další z nich."

Hiro mu lehce poklepal po zádech. „Hodně štěstí, Juko. Jsme tady s tebou."

Přikývl a od nich zamířil směrem ke dveřím. Jeho rodiče stáli blízko nich a sledovali ho s obavami. Matka se přiblížila a položila mu ruku na tvář. „Juko, ať se stane cokoliv, jsme na tebe hrdí."

„Díky, mami," zašeptal. „Udělám, co budu moct."

Jeho otec přikývl, a i když neřekl nic, Juko viděl v jeho očích podporu i bolest. „Nevzdávej se," bylo vše, co dodal.

Jakmile vešel do místnosti, dveře za ním se automaticky zavřely. Místnost byla plná monitorů, kabelů, a přístrojů, které měly za úkol sledovat každý jeho pohyb. Na jedné stěně visela velká obrazovka, která přenášela živý přenos do celého světa. Juko pocítil tlak toho okamžiku. Každý pohyb, každý nádech, každá reakce budou nyní sledovány miliony očí.

V místnosti nebyl sám. Tým lékařů a vědců, kteří se kolem něj shromáždili, pečlivě sledovali každý detail. Jeden z doktorů přistoupil k němu a jemně se ho dotkl na rameno. „Juko, toto je jen rutinní test, abychom zjistili, jak tvoje tělo reaguje na různé podněty. Nemáš se čeho bát."

„Rutinní test?" zopakoval si pro sebe Juko v duchu. Pro něj to však bylo všechno jen ne rutinní. Bylo to poprvé, kdy byl vystaven zkoumání před celým světem.

„Začneme s něčím jednoduchým," řekl doktor a ukázal na monitor před Jukem. „Tady se ti budou zobrazovat různé obrázky a zvuky. Snaž se soustředit a dej nám vědět, jak na ně reaguješ."

Juko přikývl, ale v jeho mysli se stále vířily myšlenky na jeho rodinu a přátele, kteří ho sledovali v pozadí. Byl nervózní, ale také odhodlaný ukázat, že i když je jiný, stále je to on – stále je Juko.

První obrázek se objevil na obrazovce. Byla to scéna z přírody, klidná a poklidná. Juko cítil, jak se jeho tělo uvolňuje, když si připomněl, že příroda je teď pro něj mnohem blíž než kdy dřív. Další obrázek byl prudký a agresivní – bouřlivé moře vlnící se v divoké bouři. Juko cítil, jak jeho srst ztuhla a jeho srdce se rozbušilo rychleji.

Doktorův hlas ho vytrhl z myšlenek. „Jak se cítíš, Juko?"

„Je to zvláštní," odpověděl. „Jako bych byl přímo tam, v těch obrazech. Jako by to nebyly jen fotky, ale skutečné pocity."

Další test byl zaměřen na jeho nové smysly. Doktoři pouštěli různé zvuky a vůně, zkoumali, jak na ně reaguje. Juko si uvědomil, jak moc se jeho tělo změnilo – slyšel zvuky, které by předtím nikdy neslyšel, cítil vůně, které byly dříve nedosažitelné.

Když testy skončily, doktor se na něj usmál. „Skvěle, Juko. Zvládl jsi to výborně. Teď si můžeš odpočinout."

Ale Juko věděl, že to byl teprve začátek. Ten živý test nebyl jen o tom, jak jeho tělo reaguje na různé podněty. Byl to test jeho lidskosti, jeho schopnosti zůstat sám sebou navzdory všem změnám. A když se znovu setkal se svou rodinou a přáteli, kteří na něj čekali venku, věděl, že i když je teď jiný, má stále podporu těch, na kterých mu nejvíc záleží.