Zlomená duše

Kapitola 13: Osudová Chyba

Trojice se rychle přesunula k autu, které Hiro zaparkoval nedaleko chaty. Juko se vrátil na zadní sedadlo, stále vyděšený a napjatý z toho, co se právě stalo. Nami a Hiro zaujali svá místa vpředu a rychle nastartovali motor.

„Musíme se odsud dostat co nejrychleji," řekl Hiro, zatímco se auto rozjelo směrem k silnici. „Nemůžeme si dovolit další chyby."

Nami se otočila a podívala se na Juka, který se snažil uklidnit svůj zrychlený dech. „Vydrž, Juko. Už to skoro máme," povzbudila ho jemným hlasem. „Brzy budeme z lesa venku a pak si budeme moct vydechnout."

„Jenže nevíme, co nás čeká venku," zašeptal Juko nervózně, stále napjatý. „Co když nás zastaví? Co když zjistí, kdo jsem?"

„Neboj se," odpověděl Hiro. „Máme plán. Prostě se chovej normálně."

Zastavili u hlavní silnice, když se před nimi objevilo kontrolní stanoviště. Několik vojáků a policistů stálo u cesty, kontrolovali projíždějící vozidla. Hiro zastavil auto a jeden z vojáků přišel k jejich okénku.

„Dobrý den," pozdravil voják s profesionálním výrazem. „Co tady děláte tak pozdě v noci?"

„Byli jsme na procházce v lese," odpověděl Hiro klidným tónem. „Chtěli jsme si trochu vyčistit hlavu. Potkali jsme už vaši jednotku a řekli nám, že bychom se měli vrátit."

Policista je chvíli pozoroval, zjevně přemýšlel. Pak se podíval na auto. „Procházka se psem?" zeptal se a pohlédl na zadní sedadlo, kde Juko seděl schoulený jako by stále hrál svou roli.

„Ano, náš pes je trochu plachý," vysvětlila Nami s nuceným úsměvem.

Policista se na ně stále podezřívavě díval, poté obešel auto, aby se podíval dovnitř. „Zvláštní, že když jsme prohlíželi vaše auto předtím, nenašli jsme žádné známky toho, že byste měli psa."

Napětí v autě se okamžitě zvýšilo. Hiro cítil, jak mu začíná bušit srdce. „Možná jsme ho prostě nechali venku, když jste prohlíželi auto," odpověděl rychle, i když věděl, že to zní nevěrohodně.

„Možná," řekl policista, přičemž jeho pohled zůstával chladný. „Mohl bych vás poprosit o identifikaci?"

Nami i Hiro rychle vytáhli své doklady a podali je policistovi. Policista je přijal, ale stále pozoroval Juka, který se na zadním sedadle začal nervózně ošívat.

„A co váš pes? Máte pro něj očkovací průkaz?" zeptal se policista nečekaně, když se znovu podíval na Juka.

Juko si nemohl pomoct a přikývl, ale pak se zarazil, když si uvědomil, že udělal chybu. Policista se na něj zaměřil s ostřejším pohledem.

„Mohl by váš pes vylézt z auta?" řekl policista a přistoupil blíž. „Rád bych si ho prohlédl."

Juko se zhluboka nadechl a pokusil se znovu hrát roli psa, ale nervozita v něm narůstala. Byl vyděšený, že bude odhalen.

Policista udělal krok blíž a náhle se zastavil, jeho oči se zúžily, když se na Juka zadíval. „Počkejte..." řekl pomalu a jeho hlas byl najednou mnohem vážnější. „Já tě znám... Ty jsi Juko, že? Juko, ten, který způsobil tu masakr před několika lety."

V tu chvíli Juko věděl, že byl odhalen. V panice vystřelil z auta a začal utíkat do lesa. Policista okamžitě zareagoval a začal křičet do vysílačky: „Našel jsem ho! Je to Juko, ten hledaný! Musíme ho chytit živého!"

Nami a Hiro se pokusili rychle nasednout zpět do auta, aby pomohli Jukovi, ale policisté je okamžitě zadrželi. „Stůjte! Nemůžete se odsud hnout!" křičel jeden z nich a přitom jim nasazoval pouta.

„Nechte nás jít! Musíme mu pomoct!" křičela Nami, zatímco se snažila vytrhnout, ale marně. Slzy jí stékaly po tvářích, když si uvědomila, že Juko je v ohrožení.

Mezitím Juko utíkal lesem, jeho mysl byla plná strachu a zmatku. Slyšel za sebou řvoucí motory motorek a čtyřkolek, jak ho vojáci pronásledovali. Byl zahnán k útesům, kde už neměl kam utéct.

„Zastav! Nemáš kam jít!" křičel jeden z vojáků, když se přiblížili.

Juko věděl, že je to konec. Snažil se ovládnout svůj druhý hlas, který se dral na povrch, aby převzal kontrolu. Ale bylo to marné. Ten hlas začal přebírat vedení, a s ním i Jukova agresivita.

„Nechte mě být!" vykřikl Juko, když se pokusil uniknout, ale vojáci ho rychle obklíčili. Použili síť, aby ho chytili, a poté na něj vystřelili několik uspávacích šipek. Ale ani to nestačilo.

Juko se vzpouzel, jeho síla byla děsivá. Vojáci použili elektrické šoky, aby ho ochromili, ale druhý hlas v Jukově hlavě je stále nutil bojovat. Nakonec se jim podařilo Juka přemoci a znehybnit. Vojáci ho rychle naložili do náklaďáku, který byl připravený k převozu do psychiatrické léčebny s vysokým zabezpečením.

Mezitím Nami a Hiro seděli v policejním autě, oba naprosto zdrcení. Nami byla rozrušená, její oči byly zalité slzami. „Chytili ho... Oni ho chytili, Hiro..." zašeptala zlomeně.

Hiro ji objal, i když sám měl slzy na krajíčku. „Já vím... ale musíme věřit, že to pro něj dopadne co nejlépe..." pokusil se ji uklidnit, ale i on sám věděl, že situace je zoufalá.

Nákladní auto s Jukem se rozjelo směrem k léčebně, zatímco Nami a Hiro zůstali sami, plni beznaděje a strachu o svého přítele.