Zlomená duše

Kapitola 8: Terapie a Ztráta Kontroly

Po incidentu, který se odehrál v jeho pokoji, si Juko uvědomil, že už nemůže dál ignorovat to, co se v něm děje. Po rozhovoru s rodiči se rozhodl, že musí hledat pomoc. Rodiče stáli při něm, a tak začal docházet na terapie. Možná, že právě tohle by mu mohlo pomoct zvládnout chaos uvnitř jeho mysli.

První návštěva terapeuta byla těžká. Místnost byla klidná a terapeutka, doktorka Aiko, měla laskavý a trpělivý výraz. Přesto Juko cítil, jak se mu tělo napíná.

„Juko," začala doktorka Aiko jemně, „vaši rodiče mi řekli, co se stalo. Jak se cítíte?"

Juko chvíli mlčel, hledal slova. „Cítím... cítím se rozervaný. Jako bych měl uvnitř sebe něco, co nemůžu ovládat."

Doktorka Aiko přikývla. „Můžeme tomu říkat hlas, ten druhý hlas. Můžeš mi říct, kdy se poprvé objevil?"

„Bylo to... hned po tom, co jsem se probudil v nemocnici," přiznal Juko a podíval se na své ruce, které se lehce třásly. „Nejdřív to bylo jen slabé šeptání. Ale teď je to, jako by byl ten hlas stále silnější."

„A co ti ten hlas říká?" zeptala se doktorka, zatímco si zapisovala poznámky.

Juko zaváhal, ale pak se rozhodl říct pravdu. „Říká mi, že jsem nebezpečný. Že jsem zrůda. A že dřív nebo později ztratím kontrolu a ublížím lidem, které mám rád."

„Chápu," řekla doktorka Aiko klidně. „Je důležité, abys věděl, že to, co se ti děje, může být reakcí na trauma, kterým jsi prošel. Může to být způsob, jakým se tvoje mysl snaží vyrovnat s novou realitou."

„Ale co když má pravdu?" vyhrkl Juko, zatímco si svíral ruce. „Co když opravdu ztratím kontrolu?"

„Na to budeme muset pracovat společně," odpověděla terapeutka. „Ale věřím, že můžeme najít způsob, jak tomu hlasu vzít moc. Prvním krokem je naučit se ho rozpoznat a pochopit, proč se objevuje."

A tak začal Juko pravidelně chodit na terapie. Každé sezení bylo jiné, ale všechny měly jeden cíl – pomoci mu získat kontrolu nad svou myslí. Rodiče ho podporovali, ale sám Juko cítil, že je to boj, který musí svést sám. A přestože občas pocítil malé vítězství, stále v něm zůstával strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby se hlas znovu vymkl kontrole.

Jednoho večera, když se Juko vracel z terapie, rozhodl se projít po městě, aby si pročistil hlavu. Chodil mezi lidmi, snažil se cítit normálně. V tom ho ale něco upoutalo.

„Hej, to je ten mutant!" zaslechl z dálky, jak někdo vykřikl. Juko ztuhl, když se otočil a spatřil skupinu mladých lidí, kteří na něj upírali zlostné pohledy.

„Co tady děláš? Neměl bys být zavřenej někde v kleci?" jeden z nich k němu přistoupil blíž.

Juko cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku, ale pokoušel se to potlačit. „Jen jsem na procházce. Nechci problémy."

„No, my taky ne. Ale ty jsi problém sám o sobě," další z nich ho surově strčil. „Tak proč prostě nezmizíš?"

Juko udělal krok zpět, ale skupina ho obklíčila. „Nechte mě být," varoval je, cítil, jak jeho dech zrychluje. V hlavě se mu začal ozývat ten hlas.

„Teď je čas. Už se déle neudržíš. Braň se. Ukaž jim, co dokážeš!"

Juko ztuhl. „Řekl jsem, abyste mě nechali být!"

Jeden z nich se k němu přiblížil a surově ho udeřil do břicha. „Co uděláš? Přeměníš se na zvíře a roztrháš nás?"

A to byla poslední kapka. Juko ucítil, jak se jeho zorné pole zužuje, a všechno kolem něj se zahalilo do temnoty. Hlas v jeho hlavě zcela převzal kontrolu. Svět se změnil v rudou mlhu, kde bylo jediné pravidlo – přežít a zničit.

První úder byl tak silný, že to chlapce, který ho napadl, odhodilo několik metrů dozadu. Druhý úder zasáhl dalšího, zlomil mu ruku a rameno. Křik naplnil vzduch, ale Juko ho už nevnímal. Poháněn vztekem a bestiálním instinktem zaútočil na třetího, který se snažil utéct. Jeho drápy pronikly kůží jako nůž máslem.

V okamžiku, kdy se všechno zklidnilo, Juko stál nad bezvládnými těly. Jeho dech byl těžký, celý se třásl. Postupně se mu začala vracet jasnost myšlení a s hrůzou si uvědomil, co právě udělal. Ruce měl potřísněné krví.

„Ne..." zašeptal, zatímco se jeho tělo chvělo šokem. „Co jsem to udělal..."

Vzdalující se sirény policie ho přinutily jednat. Musel zmizet, schovat se. Běžel pryč, rychle a bez zastavení, zatímco v jeho hlavě se ozýval ten zlomyslný hlas: „Vidíš? Jsi přesně to, co jsem ti říkal. Zrůda."

Ale hluboko uvnitř, pod vrstvami strachu a viny, zůstala malá část jeho lidskosti, která plakala pro ztracenou nevinnost.