Zlomená duše

Kapitola 19: Chaos a únik

V sterilně bílé konferenční místnosti, kde se vědci pravidelně scházeli k debatám, se teď nesla atmosféra uspokojení. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, obklopený několika postavami v bílých pláštích. Na stole ležely dokumenty, grafy a poznámky, které detailně popisovaly poslední pokroky experimentu s Jukem a Lusy.

„Musím přiznat, že to byl odvážný tah," začal jeden z vědců, muž s tenkými brýlemi a šedými vlasy, který stál na čele stolu. „Spojit dva takto nebezpečné pacienty bylo na hraně, ale... výsledky hovoří samy za sebe."

„Ano," přitakala žena vedle něj, listujíc papíry. „Viděli jsme nejen stabilizaci jejich chování, ale také náznak toho, že by mohli být... společensky užiteční."

„A to, že si Lusy a Juko vyvinuli vzájemný vztah, bylo klíčové. Z lidského hlediska by to mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro naše další experimenty," dodal další vědec, tento s temnými kruhy pod očima, jež svědčily o mnoha probdělých nocích strávených nad analýzou dat.

„Tak na to!" zvolal první vědec a pozvedl skleničku. „Na naši práci a úspěch, který jsme dosáhli!"

Skleničky se zvedly, přípitky se nesly místností, a vědci se začali uvolňovat. Jejich úsměvy ale skrývaly tajné úmysly.

„Jaký je další krok?" zeptala se žena, když skleničku postavila zpět na stůl.

„Otestujeme jejich reakce," odpověděl jeden z mužů s úšklebkem. „Musíme vědět, zda jsou schopni fungovat i v podmínkách, které nejsou ideální. Musíme simulovat chaos."

O několik minut později, zatímco Juko a Lusy seděli ve svém malém pokoji a klidně si povídali, začal veškerý klid mizet. Z ničeho nic se ozvaly hlasité sirény, světla začala zběsile blikat a ozýval se mechanický hlas hlásající: „Nouzový stav! Všichni pacienti, zůstaňte na místě!"

Juko se okamžitě postavil na nohy, jeho instinkty se rozeběhly na plné obrátky. „Co to je?" zavrčel, zatímco jeho oči divoce těkaly po místnosti.

„To není dobré," zašeptala Lusy, když se postavila vedle něj. „Musíme odtud pryč, teď hned."

Dveře pokoje se otevřely a z chodeb se začal ozývat chaos. Pacienti, někteří v panice, jiní zuřiví, začali vybíhat ze svých pokojů. Někteří se okamžitě pustili do boje, zatímco jiní utíkali, kam jen mohli. Výkřiky a zvuky úderů se rozléhaly kolem.

„Lusy, musíme jít!" vykřikl Juko a chytil ji za ruku, táhnouc ji za sebou.

Společně probíhali chodbami, zatímco kolem nich zuřila bitva mezi ostatními pacienty. Juko se musel několikrát zastavit, aby odrazil útoky těch, kteří byli pohlceni panikou. Byla to scéna jako z noční můry – krví nasáklé podlahy, světla oslepující ve stroboskopických záblescích, a všude kolem jen chaos a násilí.

„Tady!" zavolala Lusy, když si všimla otevřených dveří vedoucích do jedné z kanceláří. Rychle se tam s Jukem schovali a přibouchli dveře.

Oba zůstali stát u dveří, dech se jim prudce zrychlil a srdce jim bušila. Juko přitiskl ucho ke dveřím, poslouchajíc okolní dění.

„Co to bylo?" zeptal se Juko, hlas stále napjatý a plný adrenalinu.

„Tohle... tohle nebyla náhoda," odpověděla Lusy, když si setřela pot z čela. „Myslím, že nás testují. Chtějí vidět, jak zareagujeme v extrémních podmínkách."

Juko zavrčel, jeho zuby se nebezpečně zaleskly. „To je zvrácené! My nejsme pokusní králíci!"

Lusy se mu podívala do očí, její výraz byl odhodlaný, ale zároveň plný starostí. „Já vím, Juko. Ale teď musíme myslet na přežití. Společně to zvládneme."

Zatímco venku pokračoval chaos, Juko a Lusy zůstali v relativním bezpečí kanceláře. Slyšeli, jak se pacienti venku rvou a křičí. Některé zvuky byly tak strašné, že se Lusy musela přikrčit, aby se nepozvracela. Juko k ní přistoupil a jemně jí položil tlapu na rameno.

„Lusy... bez tebe bych to nezvládl," přiznal, když se jí podíval do očí. „To, jak jsi mě naučila bojovat s tím hlasem, jak jsi mě naučila si hrát a být v klidu... Děkuju."

Lusy se pousmála, její tvář však byla stále napjatá. „To ty jsi mi dal smysl, Juko. Společně jsme silní. Ale teď... musíme zůstat klidní. Tohle je jen další zkouška."

Juko přikývl. „Zvládneme to. Spolu."

Vědci, kteří z povzdálí sledovali situaci přes kamery, byli potěšeni výsledky. „Vidíte? Spolupracují. Pod tlakem se stávají silnějšími," poznamenal jeden z nich, zatímco sledoval monitory.

„Možná jsme opravdu našli klíč k jejich uzdravení," dodal další. „Ale zkoušky ještě nejsou u konce."

Když se noc chýlila ke konci, chaos pomalu utichal. Lusy a Juko, schoulení vedle sebe, byli vyčerpaní, ale nezlomení. Jejich vzájemná důvěra byla posílena, i když byli oba stále na hraně svých možností.