Zlomená duše

Kapitola 11: Zrada v Lesích

Juko se pomalu přizpůsoboval svému novému životu v chatě. I když zůstával převážně osamělý, zvířecí části jeho identity se začaly více projevovat. Své dny trávil v lesích, lovil a stopoval, a pozoroval svět očima vlka. Přesto se snažil udržet si nějaké zbytky lidskosti, a to hlavně díky malé holčičce, kterou potkal.

Holčička se jmenovala Ema a byla Jukovi vzácným společníkem. Přicházela za ním pravidelně, a i když to zpočátku vypadalo neuvěřitelně, postupně se mezi nimi vytvořilo přátelství. Ema ho viděla jako zvláštního, ale přátelského vlka, který mluví a rozumí jí.

„Hej, Juko!" zavolala Ema jednoho slunečného dne, když se přiblížila k chatě. „Pojď ven, máme novou hru!"

Juko vykoukl z chaty a zavrčel na pozdrav. „Co se děje, Ema?"

„Chci si hrát na schovávanou," řekla Ema nadšeně. „Já se schovám a ty mě budeš hledat!"

Juko se zasmál, což znělo jako hrdelní hrom. „Dobře, ale nezapomeň, že mám hodně dobré smysly. Schovávat se nebude jednoduché."

Oba se vydali do lesa a začali si hrát. Ema se schovávala za stromy, zatímco Juko ji hledal s radostí. Hra je bavila, a Juko si uvědomil, jak moc mu přítomnost Emy pomáhá. „Mít někoho, s kým se mohu smát a hrát si," přemýšlel Juko, „je tak osvobozující."

Ale jeden den, zatímco si hráli v lese, se stalo něco nečekaného. Ema se skrývala za stromem, zatímco Juko ji hledal, když se najednou ozvaly kroky a hlasy. Skupina myslivců, kteří byli na lovu, je spatřila. Myslivci se zastavili a začali si Juka prohlížet.

„Co to je?" zašeptal jeden z myslivců. „Je to nějaký podivný vlk. Vypadá nebezpečně."

„Musíme ho zachytit," řekl další. „Je možné, že ohrožuje tu holčičku."

Juko si nevšiml, jak se k nim myslivci přibližovali, až když uviděl, jak se Ema vyděšeně skrývá. „Ema, schovej se," zařval Juko. „Je tu nebezpečno!"

Myslivci se přiblížili a jeden z nich vytáhl síť. „Snažíme se chránit tu holčičku," řekl myslivec, zatímco házel síť přes Juka. „Musíme ho zadržet."

Ema vylezla ze svého úkrytu a postavila se mezi myslivce a Juka. „Ne, nechcete mu ublížit! Je to můj kamarád!"

Ema se snažil přemluvit myslivce, ale ti byli neoblomní. Když se jeden z nich rozhodl jednat, vytáhl zbraň. „Uhni z cesty, nebo budu střílet!"

Ema se pokusila blokovat cestu, ale jeden z myslivců neudržel nervy na uzdě a vystřelil. Kulka trefila Juka, ale díky své zpevněné kůži měl štěstí a kulka se odrazila, ale zasáhla Emu. Ta zakřičela a padla k zemi.

„Ne, Ema!" vykřikl Juko a snažil se k ní dostat. Ale v tu chvíli myslivci použili síť a hodili ji přes Juka. „Zatracení parchanti, nechte ji!" snažil se Juko vyprostit z pasti.

Ale v tom okamžiku se v Jukově mysli něco změnilo. Druhý hlas, ten temný a destruktivní, převzal kontrolu. „Nebudu tohle trpět," zasyčel hlas. „Je čas na pomstu."

Juko pocítil, jak se mu mění osobnost. Všechna jeho snaha o kontrolu nad zvířecí stránkou ustoupila. Jako vlk, s ohromnou silou a zuřivostí, odhodil myslivce, kteří se kolem něj motali, a brutálně je napadl. Všichni myslivci byli během chvíle mrtví, jejich těla ležela roztrhnutá a zmasakrovaná na zemi.

Ema ležela na zemi, slabá a zraněná. „Juko..." zašeptala, když si Juko klekl k jejímu tělu. „Uteč... Schovej se..."

Juko ji vzal do náruče, ale její stav byl beznadějný. „Ne, Ema, ne!" vyhrkl, ale ona už nedokázala dál mluvit. Její oči se pomalu zavíraly, naposledy řekla:" Byla to zábava, díky že- že si byl můj ka-kamarád"

„Musím utéct," mumlal Juko hystericky, když si uvědomil, co způsobil. „Musím se skrýt."

S naprostým zoufalstvím se vrátil k chatě, kde se sám připoutal k trámu. Tělo mu bylo ochromeno a zbaveno možnosti pohybu. „To nemůže být pravda," mumlal si, „musím se kontrolovat. Musím se udržet v klidu."

Druhý hlas v jeho hlavě se pokusil znovu převzít kontrolu, zuřil a snažil se ho osvobodit z provazů. Juko cítil, jak se mu mění myšlení, ale provazy, které si sám připevnil, ho držely pevně.

„Udrž se, Juko," říkal si pro sebe, zatímco se snažil nepropadnout šílenství. „Musím to zvládnout. Musím zůstat silný."

Hlava mu třeštila a celé tělo se chvělo, ale nakonec, díky neúspěšnému pokusu o osvobození druhého hlasu, se Juko uklidnil a usnul v křečích na podlaze chaty. Byl to dlouhý, temný spánek, během kterého se snažil najít klid uprostřed chaosu, který způsobil.