Zlomená duše

Kapitola 16: Setkání s Lusy

Lusy seděla na podlaze svého pokoje, oči zavřené, snažila se kontrolovat svůj dech. Vzduch byl těžký a dusný, ale ona se pokoušela soustředit na jediný bod ve své mysli, který by ji mohl udržet v klidu. Její vztek, ten nekontrolovatelný výbuch uvnitř ní, byl jako bouře, která se snažila prorazit ven.

Zhluboka se nadechla, ale klid nepřicházel. Myšlenky jí kroužily v hlavě, připomínaly jí všechno, co se kdy pokazilo. Její život byl chaos, neovládaný a surový. „Musím to zvládnout... Musím se ovládnout," šeptala si pro sebe, snažíc se přehlušit hukot svého vzteku.

Do místnosti tiše vstoupil jeden z lékařů, který ji sledoval během jejího sezení. „Lusy," oslovil ji jemně, aby ji nevyplašil. Otevřela oči a podívala se na něj, v očích směs podráždění a očekávání.

„Co se děje?" zeptala se ho, hlasem napjatým, jakoby každý okamžik mohl znamenat výbuch.

Lékař se posadil naproti ní a opatrně začal: „Máme pro tebe nabídku... Věříme, že by to mohlo být pro tebe přínosné. Možná by to mohlo také pomoci někomu jinému, kdo je na tom podobně jako ty."

Lusy přimhouřila oči. „O čem to mluvíte?"

„Jmenuje se Juko," pokračoval lékař, „je to mladý muž, který si prošel něčím hrozným. Jeho případ je velmi složitý, plný bolesti a zmatku. Má v sobě temnotu, kterou nemůže ovládnout. Podobně jako ty."

„Podobně jako já?" Lusy se zamračila. „Já nezabíjím lidi jen tak. O co jde?"

Lékař jí podal složku s Jukovým případem. „Podívej se na to. Pak pochopíš, proč jsme přišli právě za tebou."

Lusy si otevřela složku a začala číst. Každé slovo bylo jako těžký úder do jejích myšlenek. Příběh Juka byl plný utrpení, šílenství a nekontrolovatelného vzteku. Zavraždil, byl pronásledován, a teď byl uvězněn v zařízení, kde ho mučili, ve snaze zlomit ho. Lusy se zvedl žaludek. „Co po mně chcete?"

„Myslíme si, že bys mu mohla pomoci," řekl lékař tiše. „Pracovala jsi se zvířaty, s vlky, s těmi, kteří měli v sobě divokost a neovladatelný vztek. Možná bys mohla najít způsob, jak k němu proniknout."

Lusy zůstala chvíli zticha, její mysl pracovala na plné obrátky. „A co já? Co z toho budu mít já?"

„Může to být forma terapie pro tebe," odpověděl lékař. „Možná tím pomůžeš nejen jemu, ale i sobě. Dostaneš příležitost pracovat s někým, kdo je na hraně mezi člověkem a zvířetem, stejně jako ty někdy cítíš, že jsi. Můžeš mu pomoci najít jeho lidskost."

Lusy se zamyslela. Vzala si chvíli, než odpověděla. „Dobře," řekla nakonec. „Zkusím to."

Cesta k Jukově cele byla pro Lusy zvláštním zážitkem. Každý krok ji přibližoval k někomu, kdo byl podle všeho ještě nebezpečnější než ona. Zastavila se před dveřmi, kde jí lékaři dali poslední pokyny, ale sotva je poslouchala. Hlavou jí běžely všechny informace, které o Jukovi přečetla. Jak může někomu takovému vůbec pomoci?

Dveře se s cvaknutím otevřely. Juko ležel na zemi, stočený do klubíčka, vzlykající. Když zaslechl zvuk dveří, napnul se, ztuhl a jeho pohled se zlověstně změnil. Připravil se na další příchod někoho, kdo ho přišel mučit.

Lusy vstoupila do místnosti a Juko na ni zíral zmateně. Nečekal, že přijde někdo jiný než lékaři, kteří ho obvykle jen trápili. Lusy se zastavila, také nervózní. Setkali se pohledem, oba ztracení a nejistí.