Zlomená duše

Kapitola 21: Nový začátek

Juko klečel u okraje lesa, s tělem Lusy pevně přitisknutým k sobě. Zrak měl zastřený, bolest v jeho hrudi byla nesnesitelná. Jakmile byl hotov s kopáním hrobu, jemně ji položil na zem, na lože, které pro ni připravil. Země byla chladná a vlhká, ale Juko neměl sílu postarat se o ni lépe. Když se podíval na její klidnou tvář, do očí se mu znovu vlily slzy.

„Promiň, Lusy... promiň za všechno," šeptal, když ji naposledy pevně objal. „Kdybych mohl vrátit čas, všechno bych udělal jinak..."

Jeho drápy zlehka přejely po jejím těle, když se jí pokusil přikrýt větvemi, aby ji ochránil před zimou, než ji uloží do hrobu. Najednou ale ucítil ostrý bodavý pocit. Když se podíval na svou ruku, zjistil, že se řízl o ostrý kámen, který ležel vedle ní. Kapka jeho krve dopadla na její tělo, smísila se s jejím životem, který už vyprchal.

Zastavil se a zůstal chvíli nehybný, sledoval tu jedinou rudou kapku, která se vsákla do její rány. Nic se však nestalo. Pouze další bolest v jeho srdci.

Když byl hrob hotov, ještě jednou klesl na kolena vedle Lusy, sklonil se a šeptem se jí omlouval znovu a znovu.

„Miluju tě, Lusy... vždycky jsem tě miloval," řekl nakonec, než se jeho rty setkaly s jejími v posledním polibku, který chtěl vtisknout do své paměti navždy.

Když ji políbil, cítil, jak mu po tváři stékají slzy. Byl připravený ji navždy nechat jít, ale pak se stalo něco, co ho vytrhlo z jeho žalu. Z ničeho nic ucítil jemné škrábání za uchem. Překvapeně se zarazil, myslíc si, že to je jen další výplod jeho bolesti, ale škrábání nepřestávalo.

Pomalu otevřel oči a podíval se na Lusy. Její ruka, dosud nehybná, teď lehce drbala jeho ucho, přesně tak, jak to dělávala, aby ho uklidnila. Juko ztuhl. Bylo to možné? Mohl by to být pouhý sen?

„Lusy...?" zašeptal, téměř se bál uvěřit tomu, co se děje. Ale když se na ni podíval blíže, uviděl, jak její oči pomalu otevírají. Byly plné života, světla a tepla, které se v nich nikdy předtím tak jasně neodráželo.

„Nemusíš se omlouvat, Juko," řekla tiše a její rty se lehce usmály. „Já tě také miluju."

Její hlas, ačkoli ještě slabý, byl naplněn láskou a odpuštěním. Juko nemohl uvěřit vlastním uším ani očím. Jeho srdce, které bylo před chvílí roztrhané na kusy, se najednou zahojilo, když ji viděl znovu živou. S radostí a úlevou ji pevně obejmul a nemohl zadržet vzlyky, tentokrát však byly slzy štěstí.

„Jak... jak je to možné?" zašeptal, zatímco ji stále držel v náručí.

„Nevím," odpověděla Lusy tiše a pohladila ho po tváři. „Ale cítím, že to, co se stalo, nás změnilo. Cítím se jinak... jako ty."

Juko si ji prohlédl. Její tělo se začínalo měnit. Její lidská podoba se pomalu vytrácela, a místo ní se její rysy začaly přibližovat těm jeho. Srst jí začala růst na pažích, zuby se prodlužovaly a její oči získávaly jasný, divoký lesk.

„Lusy..." vydechl, nevěříc tomu, co vidí. Ale Lusy se jen lehce zasmála.

„Nemusíš mít strach," řekla mu a znovu ho pohladila. „Jsem tu s tebou. A teď už tě nikdy neopustím."

Juko ji obejmul ještě pevněji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Jeho srdce bilo zběsilým tempem, ale tentokrát to nebyl strach, co ho pohánělo, ale láska a naděje. Společně, ruku v ruce, se rozhodli opustit tohle místo hrůzy a vydat se do divočiny, kde by mohli být konečně volní.

V následujících dnech se Juko a Lusy učili žít v přírodě. Přes den se pohybovali jako zvířata, využívali své nově nalezené schopnosti, aby se přizpůsobili divokému prostředí, které je obklopovalo. Zjišťovali, že jejich smysly jsou mnohem ostřejší, těla silnější a pohyby plynulejší.

Juko učil Lusy, jak se skrývat, jak lovit a jak se bránit, zatímco Lusy ho učila, jak se zase znovu smát, jak si užívat malé radosti života, které si dříve nemohl dovolit.

„Není to nádherné?" řekla Lusy jednoho večera, když spolu seděli na okraji lesa a sledovali zapadající slunce. „Mít takovou svobodu..."

Juko přikývl, jeho srdce bylo naplněné klidem, který už dlouho nepoznal. „Ano, je to... krásné," odpověděl, jeho pohled zaměřený na ni spíše než na obzor.

Večer se uchylovali do úkrytů, které si našli nebo postavili v lese, a tam se chovali jako lidé, sdíleli své myšlenky, obavy i naděje. Každý den, který spolu trávili, je sbližoval ještě víc.

Jedné noci, když se oba uložili vedle sebe pod širým nebem, Juko se otočil na bok a pohlédl na Lusy.

„Děkuju ti," řekl tiše. „Děkuju, že jsi mě zachránila, i když jsem si myslel, že jsem tě navždy ztratil."

Lusy se na něj usmála, její oči byly plné něhy. „Nemusíš děkovat, Juko. Jsem tu s tebou, protože tě miluju. Ať se stane cokoli, nikdy tě neopustím."

Juko ji znovu políbil, tentokrát s vědomím, že už není sám. Měli jeden druhého a to bylo vše, co potřebovali. Jejich nový život byl možná jiný než to, co si kdy představovali, ale pro ně to byl nový začátek, plný naděje a lásky.

A tak, daleko od civilizace, uprostřed divoké přírody, našli svůj klid. Společně si vytvořili domov, kde mohli být konečně sami sebou, kde byli volní a kde jejich láska mohla růst a kvést bez jakýchkoliv překážek.

Pro Juka a Lusy to byl konec jedné kapitoly a začátek další – té, ve které jejich srdce našla mír a jejich duše spočinuly v pokoji.