Zlomená duše

Kapitola 14: V Zajetí

Juko byl po několika hodinách jízdy konečně převezen do vysokozabezpečeného zařízení. Jakmile nákladní auto dorazilo, dveře se otevřely a ozbrojení strážci ho hrubě vytáhli ven. Juko, stále omámený z uspávacích šipek, se sotva držel na nohou. Jeho oči byly zarudlé, jeho tělo unavené a mysl zcela roztříštěná mezi skutečností a hlasem, který ho neustále mučil.

„Podívejte, co tady máme," ušklíbl se jeden ze strážců, když se k němu Juko pomalu přibližoval. „Zrůda se konečně dostala tam, kam patří."

„Drž hubu!" vyštěkl Juko, i když jeho hlas byl slabý a roztřesený. „Já nejsem žádná zrůda!"

„Ne? Tak proč jsi zabil všechny ty lidi?" opáčil jiný strážce, zatímco ho hrubě popadl za paži a táhl ho dovnitř zařízení.

Juko zavrtěl hlavou, jeho dech se zrychlil. „To nebyl já... To... to byl on!" pokusil se vysvětlit, ale věděl, že ho nikdo neposlouchá.

Hlas v jeho hlavě se začal ozývat, jeho tón byl posměvačný. „Říkáš, že to nebyl ty, Juko? Ale jsi to TY, kdo mě stvořil, pamatuješ?"

„Ne... Ty jsi ten, kdo způsobil všechno tohle... Ty jsi ten, kdo zabil ty lidi!" Juko se pokoušel bránit, zatímco ho táhli chodbou.

„Já jen udělal to, co jsi chtěl. Ty jsi mě vytvořil, protože jsi slabý! Jsi jen ubohý, ztracený kluk, který potřeboval někoho, kdo by za něj jednal," šeptal hlas.

Juko se pokusil zakrýt si uši, aby ten hlas přehlušil, ale bylo to k ničemu. „Přestaň! Přestaň už!"

Strážci ho nakonec dovlekli do malé místnosti s kovovými stěnami. Tam ho hodili na zem a rychle připoutali ke křeslu. Jeden z nich vzal do ruky ovladač a bez varování spustil elektrošoky.

Juko vykřikl bolestí, jeho tělo se škubalo, zatímco elektrické proudy procházely jeho tělem. „Tohle si zasloužíš," zasyčel strážce. „Zabijáků a zrůd jako ty by mělo být víc."

„Přestaňte! Prosím!" křičel Juko, ale jeho prosby byly ignorovány. Elektrošoky pokračovaly, jeho tělo se chvělo v nekontrolovatelných křečích.

„Vidíš, co se stane, když neposloucháš mě?" ozval se znovu hlas v jeho hlavě, tentokrát klidně a chladně. „Kdybys mě poslouchal, mohl bys mít všechno pod kontrolou. Ale ne... Ty jsi chtěl být ten ‚dobrý', a teď vidíš, kam tě to dovedlo."

„Zmlkni! Zmlkni už!" Juko se snažil znovu křičet, ale jeho hlas se ztrácel v jeho vlastním vzlykotu.

Po nekonečných minutách elektrošoky konečně ustaly. Strážci Juka odtrhli od křesla a táhli ho pryč, zanechávaje ho v bolestivém stavu, tělo zraněné a mysl ještě více rozbitá. Nakonec ho hodili do malé, tmavé místnosti a zamkli za ním dveře.

Juko se pomalu zvedl na kolena, jeho tělo se stále třáslo. Slyšel svůj vlastní dech, rychlý a nepravidelný, zatímco se opíral o studené kovové stěny místnosti. Zoufalství ho pohlcovalo. „Proč? Proč jsem to všechno udělal?" mumlal si pro sebe.

„Protože jsi slaboch," odpověděl hlas, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „Myslel sis, že se dokážeš postavit světu. Ale to nedokážeš. Bez mě bys byl už dávno mrtvý."

„Ale já... já nechtěl zabíjet..." vzlykl Juko, zatímco se zoufale pokoušel najít cestu ven. „Tohle všechno je tvoje vina! Kdybys mě neovládl, mohl jsem žít normální život!"

„Normální život?" Hlas se zasmál, chladně a bezcitně. „Co ty víš o normálním životě? Podívej se na sebe. Jsi zrůda. A vždycky jsi byl."

Juko začal zoufale škrábat na kovové stěny, jeho nehty se lámaly a krev se mísila s potem, který mu stékal po tváři. „Musím se odsud dostat... Musím..."

„Nikdy odsud neutečeš, Juko. Jsme spolu navždy," šeptal hlas do jeho mysli, jako by byl jeho jediným společníkem v této noční můře.

Juko se zhroutil na zem, jeho tělo se třáslo vzlyky. „Přestaň... Prosím, přestaň..." brečel, zatímco jeho mysl se rozpadala na kousky. „Chci jen... chci jen zpátky svůj život..."

„Ale to už nikdy mít nebudeš," odpověděl hlas, tentokrát s náznakem něčeho blížícího se k soucitu. „Jediné, co ti zbývá, je přijmout mě. Přijmout to, co jsi, Juko. Přijmout, že už nikdy nebudeš normální."

Juko se zhroutil do rohu místnosti, jeho tělo bylo vyčerpané a jeho mysl zlomená. Slzy mu stékaly po tvářích, když si uvědomil, že už není úniku. Bylo to vše jen otázkou času, než ho jeho vlastní temnota zcela pohltí.