Zlomená duše

Kapitola 3: Experiment

Juko ležel na chladném kovovém stole, osvětlený ostrým bílým světlem, které mu pronikalo až do morku kostí. Cítil, jak mu po zádech stékají kapky potu. Kolem něj se míhaly postavy v bílých pláštích, mluvily mezi sebou potichu, skoro šeptem, jako by byl jenom objekt. Většina jejich slov pro něj zněla jako pouhé mumlání, ale občas zaslechl něco jako „mutace", „neobvyklá DNA", nebo „fenomenální regenerace". Každé slovo ho bodlo jako nůž.

„Zvedni levou ruku," přikázal jeden z lékařů stroze. Juko, už skoro automaticky, poslechl. Jeho srst pokrytá ruka se třásla, když ji zvedal nad hlavu. „Mám nějakou volbu?" zeptal se sarkasticky, zatímco ho sledovali s neutrálními výrazy. Nikoho z nich nezajímalo, jak se cítí.

Doktor se na něj ani nepodíval. „Musíme zjistit, jak rozsáhlé jsou tvoje nové schopnosti," odpověděl chladně. Další z nich přistoupil s jehlou a začal odebírat krev. Juko sebou trhl, ale věděl, že nemá smysl protestovat. „Tohle není život, je to noční můra," pomyslel si hořce, zatímco mu odebírali další a další vzorky.

Hodiny ubíhaly. Jeden test následoval druhý. Všichni kolem něj byli tak klidní, zatímco on cítil, jak se jeho vnitřní svět rozpadá. „Jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptal se nakonec, když už toho měl dost. „Potřebuju pauzu."

„Ještě pár testů a pak si můžeš odpočinout," odpověděl doktor bez náznaku emocí. Juko zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Není to fér," pomyslel si. „Chtějí vědět, co jsem zač, ale mně ani nedají šanci to zjistit."

Po několika dalších testech ho konečně odvedli zpět do jeho pokoje. Jakmile za ním zaklaply dveře, sesul se na postel, vyčerpaný a emocionálně vyprahlý. Zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného, ale před očima mu neustále běhaly obrazy jehel, stříkaček, testů a zvědavých pohledů lékařů.

Náhle ho z myšlenek vyrušilo pípání jeho mobilu. Natáhl se po něm a uviděl, že má nové zprávy. Otevřel je a zůstal zírat na displej. Sociální sítě byly zaplavené fotkami jeho nové podoby. „To si snad dělají legraci," zašeptal nevěřícně, když scrolloval dolů.

„Boží dar nebo prokletí?" „Nový druh mezi námi!" „Juko – naše naděje nebo hrozba?" Titulky na něj křičely ze všech stran. Nejen že ho fotografové zachytili, jak ho vedli do nemocnice, ale teď byl všude. Jeho srst, oči, tělo – všechno bylo pod drobnohledem veřejnosti. Byl hvězdou, i když on sám to tak nevnímal.

„Tohle nechci," řekl si nahlas a hodil mobil na stůl. „Nepotřebuju, aby mě všichni viděli jako nějaký zázrak nebo monstrum." Hněv se mu začal hromadit v hrudi. „Nemám žádný normální život. Všechno se mi rozpadlo."

Jeho frustraci přerušilo zaklepání na dveře. „Juko? Můžu dál?" byl to doktor, tentokrát s méně formálním výrazem.

„Co ještě chcete?" zeptal se Juko bez nálady. „Můžu mít aspoň chvíli klid?"

Doktor vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. „Jen jsem ti chtěl říct, že zítřejší testy budeme dělat živě, před kamerami. Je to důležité pro vědu a pro veřejnost. Musíme ukázat, že nejsi hrozba."

„Před kamerami?" Juko na něj zíral, jako by právě slyšel něco naprosto absurdního. „To jako že mě teď budou všichni sledovat jako nějakou reality show?"

„Je to nezbytné," odpověděl doktor. „Lidé musí vědět, že jsi v bezpečí, a že můžeme kontrolovat tvé schopnosti."

Juko nemohl uvěřit vlastním uším. „Takže teď budu živě vysílaný pokusný králík? Co když se něco pokazí? Co když..." Zastavil se a pocítil, jak mu buší srdce. „Co když to nezvládnu?"

Doktor se na něj podíval s určitou měrou porozumění. „Proto jsme tady, Juko. Abychom ti pomohli. Ale musíme udělat vše pro to, aby svět pochopil, co se s tebou děje."

Juko se otočil k oknu a zamyšleně se zadíval ven. „A co já?" zašeptal tiše, sotva slyšitelně. „Kdo pomůže mně?"

Doktor neodpověděl. Místo toho se otočil a opustil pokoj, nechávaje Juka o samotě s jeho myšlenkami. Juko zavřel oči a hluboce vydechl. „Tohle je můj nový život," řekl si s trpkostí. „Žádný únik, žádný návrat zpátky. Jen nekonečné testy a pohledy zvědavých lidí."

Ulehl zpět na postel, cítil, jak ho ovládá pocit bezmoci. Představa, že jeho život teď bude sledován celým světem, ho naplňovala hrůzou. Bude muset najít způsob, jak s tím vším žít. Ale jak? To zatím netušil.