Zlomená duše

Kapitola 4: Rodina a Přátelé

Následující den začal Juko jako obvykle – v nemocničním pokoji, obklopený prázdnotou a bílými stěnami, které mu připomínaly sterilní prostředí, ve kterém se nyní pohyboval. Jenže dnešní ráno bylo jiné. Vedle něj stála menší monitorovací kamera, která byla připravena zaznamenávat každý jeho pohyb. Věděl, že je to jen první z mnoha podobných zařízení, která ho teď budou sledovat. Přemýšlel, jak dlouho to zvládne, než ztratí veškerou důstojnost a rozum.

Dveře jeho pokoje se s tichým pípnutím otevřely. „Juko, máš návštěvu," oznámila sestra s úsměvem, který se zdál být trochu nucený. Juko se otočil směrem ke dveřím, jeho srst se mírně zježila napětím. O koho může jít?

Když se dovnitř vešla jeho matka, Jukovi se prudce sevřelo srdce. Za ní kráčel jeho otec a v patách jim šla i jeho mladší sestra, Nami. Všichni tři na něj zírali, jako by nevěděli, co říct. Matka si zakryla ústa rukou, oči se jí zalily slzami. „Juko..." zašeptala.

„Mami..." Juko se posadil na posteli a pokusil se o úsměv, ale hned ho opustil. „Promiň, že vypadám takhle. Vím, že je to divné."

Jeho otec jen mlčky přikývl, zatímco Nami stála stranou a zírala na něj s očima rozšířenýma úžasem. „Brácha... ty jsi fakt proměněnej ve vlka?" zeptala se nevěřícně.

Juko si povzdechl a přikývl. „Jo, nějak to tak vypadá. Asi už nejsem úplně člověk."

Jeho matka udělala několik kroků k posteli a natáhla ruku, jako by se ho chtěla dotknout, ale na poslední chvíli se zastavila. „Tohle všechno je tak strašné," vzlykla. „Můj malý Juko... jak se to mohlo stát?"

„To nevím, mami," odpověděl tiše. „Ale věř mi, že bych dal cokoliv za to, abych byl zase normální."

Jeho otec konečně promluvil. „Doktoři říkají, že tě teď budou sledovat a dělat na tobě další testy. Je to opravdu nutné? Co když to všechno jen zhorší?"

Juko se podíval do očí svého otce a přikývl. „Oni si myslí, že to je pro moje dobro. Ale nevím, co si o tom mám myslet. Je to všechno tak... neskutečné."

„A co tvoji přátelé?" zeptala se Nami, její hlas byl tichý a nejistý. „Už s nimi mluvil?"

„Ne... ne, ještě ne," odpověděl Juko a pocítil zvláštní prázdnotu. „Ale viděli mě na sociálních sítích, to je jisté. Asi jsou stejně šokovaní jako vy."

Matka si sedla na okraj postele a chytila ho za ruku – nebo aspoň za to, co teď jeho ruku připomínalo. „Jsme tu s tebou, Juko. Ať se děje cokoliv, nevzdávej to."

Juko přikývl, ale v jeho mysli se vynořily pochybnosti. „Budu se snažit, mami. Ale... nevím, jak dlouho to zvládnu."

Když se rozloučili, Juko se znovu ocitl sám. Byl to zvláštní pocit – být obklopený lidmi, kteří ho milují, a přitom se cítit tak odcizený. Už nebyl jejich synem, bratrem, kamarádem, byl něčím víc – nebo možná něčím méně. Něco mezi.

Odpoledne, když Juko odpočíval po dalším kole testů, se dveře opět otevřely. Tentokrát to nebyla rodina, ale jeho dva nejlepší kamarádi – Hiro a Kenta. Když je uviděl, v jeho hrudi se mísily radost i obava.

„Takže... tohle je nový Juko," začal Kenta s nuceným úsměvem, zatímco si prohlížel jeho tělo. Hiro zůstal stát vedle něj, zjevně nevěděl, co říct.

„Jo... nový a zlepšený," pokusil se Juko o vtip, ale hned si uvědomil, že to nebylo moc vtipné. Vzduch mezi nimi byl těžký a napjatý.

Hiro konečně promluvil. „Tohle je fakt šílené, Juko. Všichni o tobě mluví. Jsi teď slavnej."

„Slavnej?" Juko na něj pohlédl s hořkým úsměvem. „Spíš jsem teď někdo, koho budou chtít všichni sledovat jako zázrak přírody."

Kenta si přisedl na okraj postele a položil mu ruku na rameno. „Hej, ale to nic nemění na tom, že jsi náš kamarád, jasný?"

Juko se na něj podíval a v očích se mu zaleskly slzy. „Fakt? Pořád chcete být kámoši s... něčím jako jsem já?"

Hiro se usmál a přikývl. „Jo, kámo. To, co jsi teď, tě nemění uvnitř. Jsi pořád Juko, ten blázen, co se vždycky plete do problémů."

Juko cítil, jak mu úleva zaplavuje hrudník. „Díky, kluci. Fakt díky. Bez vás bych to asi nezvládl."

Kenta se ušklíbl. „No, jsme tu pro tebe, ať se děje cokoliv. A když tě budou moc štvát, víš, kde nás najdeš. Ale musíme se dohodnout na jednom – žádné škrábance, jasný?" řekl s nádechem humoru.

Juko se poprvé za dlouhou dobu zasmál, i když to byl jen slabý smích. „Slibuju, že vás nepoškrábu."

Po návštěvě kamarádů se Juko cítil o něco lépe. Věděl, že před ním stojí náročná cesta, ale aspoň měl za sebou lidi, na které se mohl spolehnout. Když se den chýlil ke konci, znovu si uvědomil, že ho zítra čeká další test – tentokrát živě před celým světem.

„Musím to zvládnout," řekl si pro sebe, zatímco se snažil usnout. Ale v hlavě mu stále zněl ten známý hlas pochybností, který mu šeptal, že jeho nový život bude mnohem těžší, než si dokáže představit.