Zlomená duše

Kapitola 9: Útěk z Města

Juko běžel, jak jen mohl. Každý krok ho víc a víc vzdaloval od scény, kterou způsobil. Každý dech byl plný paniky, vzpomínek na krev, kterou zanechal za sebou. Jediné, co v tu chvíli chtěl, bylo zmizet. Pryč od lidí, od města, od světa, který ho už nechtěl přijmout.

Jak se blížil k okraji města, jeho telefon v kapse začal vyzvánět. Nezastavil se, ale přesto se podíval na displej. Taro. Na okamžik zaváhal, ale pak přijal hovor.

„Juko, kde jsi?" zazněl Taroův naléhavý hlas z druhé strany.

„Musím pryč," vydechl Juko. „Já... já už nemůžu být tady."

„Víme, co se stalo," řekl Taro a bylo slyšet, že je také vyděšený. „Ale my ti můžeme pomoct. Kde jsi teď?"

Juko se rozhlédl, snažil se orientovat. „Blízko starého přístaviště, směrem na jih."

„Dobře, zůstaň tam. Přijedeme za tebou," řekl Taro. „Neopouštěj to místo, za chvíli jsme tam."

Juko chtěl protestovat, chtěl říct, že je to příliš nebezpečné, ale Taro už zavěsil. Skryl se v jedné opuštěné uličce a čekal. Každá minuta se zdála být nekonečná. Myšlenky mu vířily hlavou, hlas se znovu ozýval, stále silnější. „Co si myslíš, že dokážeš? Nemůžeš utéct sám sobě."

Ale tentokrát Juko neodpověděl. Přinutil se soustředit na dech a na své okolí. Věděl, že jakýkoliv další výbuch vzteku by mohl být katastrofální. Po několika dlouhých minutách konečně zahlédl známé auto, které se zastavilo na kraji uličky.

„Juko, rychle!" zvolal Kenta, který se vyklonil z okénka.

Juko vyběhl z úkrytu a vběhl k nim. Otevřeli kufr auta, kam se bez váhání vtěsnal. Všechno bylo napjaté, ani jeden z jeho kamarádů neřekl ani slovo. Jakmile byl kufr zavřený, auto se dalo do pohybu.

Cesta byla plná ticha, pouze vzdálený hukot motoru byl slyšet. Juko ležel v kufru, srdce mu bušilo a myšlenky se tříštily na tisíce úlomků. Po nekonečně dlouhé chvíli auto zastavilo. Kufr se otevřel a Juko rychle vystoupil.

„Máš štěstí, že jsme tě našli dřív než policie," řekl Taro tiše, zatímco se rozhlížel, zda je někdo nesleduje.

„Juko, co teď uděláš?" zeptal se Kenta, jeho hlas byl plný obav.

„Musím zmizet," odpověděl Juko, když si vzal od Taroa batoh s věcmi. „Mám místo, kam můžu jít. Ale nechci vás do toho víc zatahovat."

„Tohle neříkej," odpověděl Taro, přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno. „Jsme přátelé, a to znamená, že ti pomůžeme, jak jen budeme moct."

„Ať se děje cokoliv," dodal Kenta. „Nejsi na to sám."

Juko cítil, jak mu v očích pálí slzy. I přes všechen chaos a temnotu, která ho obklopovala, byl vděčný, že má takové přátele. „Děkuju vám," řekl tiše. „Vážně vám děkuju."

„Jen se drž," řekl Taro a poklepal Jukovi na záda. „Věřím, že to zvládneš."

Juko přikývl, pevně sevřel batoh a otočil se k nim zády. V dálce zahlédl známou postavu. Byla to jeho sestra, Nami, která čekala u kraje lesa, blízko staré polní cesty, která vedla k chatě jejich dědečka. Juko k ní pomalu došel, aniž by si uvědomil, jak napjaté má celé tělo.

„Nami," oslovil ji a ona se na něj podívala. Její tvář byla plná starostí, ale i odhodlání.

„Juko," řekla měkce, podala mu další batoh, naplněný zásobami. „Měli jsme o tebe takový strach. Když jsem slyšela, co se stalo..."

„Nemohl jsem se ovládnout," přiznal Juko s bolestí v hlase. „Nevím, co bude dál."

Nami ho chytila za ruce, které se stále lehce třásly. „Máš místo, kam se můžeš schovat. Dědečkova chata je bezpečná. Zůstaneš tam, než se všechno uklidní."

Juko si vzal od ní batoh a přikývl. „Děkuju, Nami. Nevím, co bych dělal, kdybych tě neměl."

„Jsem tvoje sestra," usmála se Nami, ale v očích měla slzy. „Udělám cokoliv, abys byl v bezpečí."

„Zůstaneš tu?" zeptal se Juko, hlas se mu třásl obavami. „Nebudeš v nebezpečí, když se vrátíš zpátky?"

„Neboj se o mě," řekla Nami rozhodně. „Ty jsi ten, kdo teď potřebuje pomoc. Já to zvládnu."

Juko se ještě jednou ohlédl na město, které bylo teď jen tmavou siluetou na obzoru. „Musím jít," řekl nakonec, zatímco si přehodil batoh přes rameno.

Nami ho naposledy objala. „Buď opatrný, Juko. A pamatuj, že nejsi sám. Až to bude možné, najdeme tě."

Juko přikývl, cítil, jak se mu znovu rozbušilo srdce. S každým krokem, kterým se vzdaloval, cítil, jak se napětí uvnitř něj uvolňuje. Ale věděl, že ten hlas uvnitř něj neodejde tak snadno. Měl před sebou dlouhou cestu, a nevěděl, co ho čeká. Ale teď měl alespoň naději, že tam někde je místo, kde může najít klid – alespoň na chvíli.