Zlomená duše

Kapitola 18: Přeměna z temnoty do světla

Lusy seděla v křesle naproti Jukovi, který ležel na zemi ve své obvyklé pozici, když spolu trávili čas. Přemýšlela o posledních týdnech, jak se jejich vztah vyvíjel a jak se Juko postupně začal otevírat. Jeho druhý hlas však byl stále přítomen, ačkoli s ním teď bojoval méně. Ale Lusy si uvědomovala, že pokud se má Juko skutečně uzdravit, musí najít způsob, jak tento hlas zkrotit. Ne se ho zbavit, ale ho přetvořit.

„Juko," začala Lusy tiše, když se na něj podívala, „přemýšlela jsem o tom tvém hlase. O tom, jak tě pořád podlamuje, kazí ti náladu. A napadlo mě... co kdybychom z něj udělali něco dobrého?"

Juko zvedl hlavu a zmateně se na ni podíval. „Co tím myslíš?" zeptal se, jeho oči plné nejistoty.

„Myslím tím, že ten hlas nezmizí," vysvětlovala Lusy. „Ale můžeme ho změnit. Udělat z něj někoho, kdo tě nebude ponižovat, ale naopak – někoho, kdo tě bude povzbuzovat. Něco jako hravé zvíře, které ti bude dávat radost, místo aby tě táhlo ke dnu."

Juko na ni chvíli jen mlčky zíral. Byla to šílená myšlenka, ale... možná právě proto by mohla fungovat. „Jak bych to měl udělat?" zeptal se nakonec, stále s pochybnostmi.

Lusy se usmála a položila mu ruku na rameno. „Bude to chtít čas a trpělivost. Ale já věřím, že to zvládneš. A já budu po tvém boku, abych ti pomohla."

Začali jednoduše. Lusy Juka vedla, pomalu ho učila, jak si hrát. Bylo to těžké, Juko neustále bojoval se svým druhým hlasem, který mu našeptával, že to všechno je jen fraška, že to nemá smysl. Ale Lusy byla trpělivá. Hladila ho, drbala za ušima, kdykoli se napjal nebo začal bojovat.

„Pojď, Juko," řekla jednoho dne, když si hráli na dvorku zařízení. „Zkusíme něco nového. Co třeba... aport?"

Juko se zastavil a zmateně na ni pohlédl. „Aport? Vážně?" V jeho hlase byla znát nejistota, ale i náznak zvědavosti.

„Ano," usmála se Lusy a zvedla malý míček, který našla poblíž. „Jen to zkus. Není to o tom být pes nebo něco takového. Je to o tom uvolnit se, nechat všechno špatné jít a užít si ten moment."

Juko váhal, ale když viděl Lusin povzbudivý úsměv, nakonec kývl. „Dobře, zkusím to."

Lusy hodila míček a Juko, ačkoliv trochu nešikovně, ho přinesl zpět. Bylo to směšné, trochu trapné, ale zároveň osvobozující. Juko cítil, jak v něm narůstá něco nového, něco světlého, co začínalo přebíjet temnotu uvnitř.

Hlas, který byl vždy temný a zlý, se teď začal měnit. „Možná to není tak špatné," šeptal teď hlas, už ne tolik ohrožující, spíše zvědavý.

Juko se zastavil, cítil, jak se něco uvnitř něj změnilo. „Lusy... ten hlas. Zní jinak."

Lusy přikývla, její úsměv byl plný naděje. „To je ono, Juko. Přeměň ho, udělej z něj svého přítele, ne nepřítele."

Dny plynuly a Juko se stále více uvolňoval. Hrál si, běhal s Lusy, učil se, jak být hravým, neohrožujícím zvířetem. Lusy byla šťastnější, cítila úlevu, jakoby našla svou vlastní cestu ke klidu skrze pomoc Jukovi.

Jednoho večera, když seděli vedle sebe, Juko schoulený u Lusy, sledovali film, který jim lékaři povolili jako odměnu za pokroky. Byl to jednoduchý příběh, ale pro ně znamenal víc, než si dokázali představit.

„Děkuju, Lusy," zašeptal Juko, když se na ni podíval. Jeho oči byly plné vděčnosti. „Děkuju, že jsi tu pro mě. Myslel jsem, že už nikdy nikomu nebudu věřit, ale ty jsi... ty jsi jiná. Dokázala jsi něco, co nikdo jiný nemohl."

Lusy se usmála a položila mu ruku na hlavu, jemně ho pohladila. „Máš ve mně přítele, Juko. Vždycky tu budu pro tebe. A spolu zvládneme i to, co se zdá nemožné."

Juko přikývl, jeho dech byl teď klidný, jeho mysl konečně našla aspoň trochu míru. Byla to dlouhá cesta, ale věděl, že s Lusy po svém boku dokáže čelit čemukoli.

Za okny místnosti stáli vědci a tiše pozorovali. „Zdá se, že to funguje," poznamenal jeden z nich.

„Ano," přikývl druhý. „Možná jsme našli způsob, jak ho stabilizovat. Lusy je klíčem."

Jejich rozhovor pokračoval, ale pro Juka a Lusy už to nebylo důležité. V tu chvíli byli jen oni dva, propojeni něčím hlubším, něčím, co by se dalo nazvat pravým přátelstvím.