Zlomená duše

Kapitola 20: Zlomová oběť

V laboratoři naplněné studeným světlem, které chladně ozařovalo stěny a podlahu, se hlavní vědec díval na obrazovky monitorů s výrazem, který mohl znamenat jen jedno – chladnou kalkulaci. Na monitorech běžela záznamy z kamer rozmístěných po celém zařízení. Pohledem přejel přes záběry zmítajícího se chaosu a nepořádku. Ostatní vědci seděli kolem něj, někteří se zdáli být napjatí, jiní se tvářili lhostejně, ale všichni sledovali jeho další kroky.

„To, co jsme dnes viděli, bylo fascinující," pronesl hlavní vědec s ledovým klidem. „Ukázali jsme, že jsou schopni fungovat i v podmínkách naprostého chaosu. Lusy se stala Jukovou kotvou. Tím pádem jsme prokázali, že vliv silného emocionálního vztahu může stabilizovat i ty nejhorší pacienty."

Jeden z mladších vědců, nervózní a neklidný, si přehmátl tužku ve svých prstech a opatrně se ozval: „Ale co Juko? Jeho psychický stav je nestabilní, a my nevíme, jak by mohl reagovat na další extrémní situaci. Pokud ho ztratíme, ztrácíme cenný vzorek pro naše výzkumy."

Hlavní vědec se k němu otočil a ledově se usmál. „Právě to chci zjistit. Jak daleko můžeme zajít, než se zlomí? Kde jsou jeho hranice?"

Žena sedící na druhém konci stolu se zatvářila neklidně. „Pane, co máte v plánu?"

Vědec se zvedl a postavil se přímo před obrazovku, kde viděl Juka a Lusy, jak se krčí ve své cele, stále se snaží vzpamatovat z předchozího chaosu. „Test ještě neskončil," prohlásil tvrdě. „Potřebujeme vědět, co se stane, když mu sebereme to jediné, co ho drží při zdravém rozumu."

Žena zvedla obočí, její hlas se třásl neklidem: „Co tím myslíte?"

Hlavní vědec ji ignoroval, jeho mysl už byla zcela pohlcena tím, co hodlal udělat. „Připravte všechny jednotky. Ujistěte se, že jsou všichni pacienti na svých místech, kromě nich dvou."

Několik vědců se vyměnilo nervózní pohledy, ale nikdo se neodvážil mu odporovat. Sirény se opět rozezněly, tentokrát hlasitěji, a světla opět začala blikat. V hlavní kontrolní místnosti bylo cítit napětí.

Juko a Lusy, stále otřeseni předchozím útokem, si všimli, že sirény znovu začaly houkat. Juko stál vedle Lusy, jeho smysly byly v pohotovosti, jako kdyby čekal na další nebezpečí.

„Zase to začíná," zavrčel, jeho hlas plný neklidu. „Musíme se dostat pryč, Lusy. Nemůžeme tady zůstat."

„Souhlasím," přikývla Lusy, jejíž instinkty jí říkaly totéž. „Pojď, najdeme nějakou únikovou cestu."

Vyrazili chodbou, kolem prázdných cel, ale když dorazili na roh, zastavili se náhle. Naproti jim stál hlavní vědec, obklopený těžkooděnci s automatickými puškami. V rukou svíral pistoli a na tváři mu hrál děsivý úšklebek.

„Kam si myslíte, že jdete?" zasyčel, jeho hlas plný zlomyslnosti. „Mysleli jste si, že vás necháme jen tak odejít?"

Juko zavrčel, jeho chlupy se naježily. „Nech nás být. Už jsme ti dali dost."

„Dali? Ne, ještě jste mi nic nedali," vědec se ušklíbl ještě víc. „Jen jste mi ukázali, jak daleko můžu zajít. A teď... teď vám ukážu, jak daleko jste ochotni zajít vy."

„O čem to mluvíš?" zeptala se Lusy, jejíž hlas byl plný odhodlání, i když cítila mrazení v zádech.

„Jste jen prostředky. Pěšáci v mé hře," odpověděl vědec, jeho oči chladné jako led. „Chci vidět, jak se zlomíte. Chci vědět, jak moc vás můžu mučit, než se z vás stanou bestie."