Zlomená duše

Kapitola 6: Návrat do Světa

Po dlouhých týdnech strávených v laboratořích a nemocničních pokojích se Juko konečně vrátil domů. Bylo to zvláštní – svět venku se od jeho proměny nezměnil, ale pro něj bylo všechno jiné. I když se snažil žít normální život, uvědomoval si, že to nebude snadné.

Každý jeho krok sledovala média, každý jeho pohyb byl pod drobnohledem veřejnosti. Nešlo se jen tak projít po ulici bez toho, aby na něj neukazovali prstem nebo ho někdo nenásledoval s kamerou. Ale to nebylo to nejhorší. V jeho hlavě se začínalo ozývat něco, co nebylo jeho. Něco temného, divokého, co se snažilo probudit.

Jednoho dne, když byl Juko doma, zazvonil telefon. Zvedl ho a na druhé straně uslyšel hlas manažera, kterého mu najali po jeho proměně. „Juko, zítra máš první velký rozhovor. Chtějí tě na podcastu, který sleduje několik milionů lidí. Je to skvělá příležitost, jak ukázat světu, že jsi stále ten stejný člověk."

„Jo, jasně," odpověděl Juko, i když si nebyl tak jistý. „Kdy a kde?"

„V deset ráno tě vyzvedne auto. Buď připravený," řekl manažer a zavěsil.

Juko se posadil na pohovku a přemýšlel. „To zvládnu," zašeptal si pro sebe. Ale jak se pokoušel uklidnit, pocítil v hlavě neklid. Ten druhý hlas, ta bestie, se ozvala.

„Proč se snažíš hrát tuhle hru? Oni tě neberou jako člověka. Jsi pro ně jen zvíře v kleci," šeptal mu hlas v hlavě, a Juko se pokusil ho ignorovat.

„Ne, jsem stále já," odpověděl nahlas, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.

„To si jen nalháváš. Dřív nebo později ti ukážu, kdo tady vládne," varoval hlas a pak se ztratil v hlubinách jeho mysli.

Následující ráno bylo nervózní. Juko se oblékl do volného oblečení, které alespoň trochu skrývalo jeho novou podobu. Když se podíval do zrcadla, zhluboka se nadechl. „Je to jen rozhovor," řekl si a vyšel ven, kde na něj čekal černý vůz.

Cesta na místo byla tichá. Když dorazil, přivítal ho tým producentů a novinářů. Všichni se na něj dívali s neskrývaným zájmem. Juko cítil, jak mu přeskakuje srst na zádech, ale pokusil se zůstat klidný.

„Juko, vítej! Jsme rádi, že jsi přijal naše pozvání," přivítal ho moderátor podcastu, vysoký muž se sympatickým úsměvem. „Neboj se, bude to pohodový rozhovor. Prostě si budeme povídat."

„Díky," odpověděl Juko a pokusil se usmát. Usadili se do pohodlných křesel před mikrofony a kamery se spustily.

„Tak, Juko," začal moderátor, „všichni tě znají jako kluka, který přežil něco, co by zabilo většinu lidí. Můžeš nám říct, co se té noci stalo?"

Juko se nadechl a začal vyprávět. „Bylo to... byl to chaos. Nevěděl jsem, co se děje. Zaslechl jsem výstřely a pak... pak jsem cítil bolest. Spadl jsem na zem, myslel jsem si, že je konec."

„A pak se objevil ten pes, že?" pokračoval moderátor.

„Ano," přikývl Juko. „Ten pes... nikdy jsem nic podobného neviděl. Přitáhl mě do uličky, schoval mě, a pak... zmizel. Pamatuji si jen tmu a pak nemocnici."

„A tehdy jsi zjistil, že jsi se proměnil," dodal moderátor.

„Ano. Bylo to jako z noční můry. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Moje tělo, moje smysly... Cítil jsem se jako v pasti."

„A pořád jsi," ozval se hlas v jeho hlavě. „Myslíš, že ti tihle lidé rozumí? Myslíš, že jim na tobě záleží? Jen tě využívají."

Juko se snažil ignorovat ten hlas a pokračoval. „Teď se snažím zvyknout si na ten nový život. Je to těžké, ale snažím se. Chci ukázat světu, že i když jsem jiný, pořád jsem to já."

Moderátor přikývl. „To je obdivuhodné, Juko. Ale řekni mi, jak se vyrovnáváš s tím, že jsi teď středem pozornosti? Že každý tvůj krok sleduje celý svět?"

Juko na chvíli ztichl. „Je to zvláštní. Někdy mám pocit, že nejsem sám sebou. Jako by... jako by tu byl někdo jiný, kdo se mě snaží ovládnout."

Moderátor se zamračil. „Můžeš to rozvést?"

„Někdy cítím, že... že je ve mně něco temného. Něco, co se snaží převzít kontrolu. Je to jako boj v mé hlavě," přiznal Juko a cítil, jak se mu svírá žaludek.

„Nejsi dost silný, abys mě udržel na uzdě," zazněl hlas znovu, ale tentokrát byl silnější.

„Ale nevzdávám to," dodal Juko rychle. „Snažím se s tím bojovat. Snažím se zůstat sám sebou."

Moderátor na něj pohlédl s pochopením. „To zní jako skutečně těžký boj, Juko. Myslím, že mnoho lidí obdivuje tvoji sílu."

„Díky," zašeptal Juko, ale v duchu věděl, že ten boj teprve začíná. A že to nebude lehké. Ale když rozhovor skončil a Juko se vrátil do auta, pocítil určitou úlevu. Udělal první krok k tomu, aby světu ukázal, kdo skutečně je. Ale věděl, že to nebude poslední rozhovor a že ten hlas v jeho hlavě ho bude pronásledovat dál.