Zlomená duše

Kapitola 7: Přátelé a Nepřátelé Vlastní Mysli

Juko si myslel, že návrat do normálního života bude jednoduchý. Ale čím víc se snažil, tím víc si uvědomoval, že to nikdy nebude jako dřív. Nejen kvůli jeho novému vzhledu, ale hlavně kvůli tomu, co se dělo uvnitř jeho hlavy. A přestože byl obklopen přáteli a rodinou, cítil se stále více osamělý.

Jednoho odpoledne za ním přišli jeho kamarádi ze školy, Taro a Kenta. Byli to ti samí kluci, s kterými hrával videohry a chodil na výlety. Teď ale všechno bylo jiné.

„Juko, dlouho jsme tě neviděli. Jak se držíš, kámo?" zeptal se Taro a přátelsky ho plácl po zádech.

Juko se pokusil usmát, ale v jeho očích byla únava. „Jde to. Snažím se zvyknout na tenhle nový život."

„Musí to být těžký," přikývl Kenta. „Ale hej, pořád jsi to ty, ne? Ten kluk, co nás vždycky porazil v Counter-Strike?"

Juko se zasmál. „Jo, jen teď by to bylo s o něco lepšími reflexy." Ale i když se snažil o vtip, uvnitř cítil, jak se v něm něco bouří. Hlas, který mu šeptal do ucha, se začínal ozývat znovu, hlasitěji.

„Tihle kluci? Myslíš, že tě ještě někdy budou brát jako jednoho z nich? Ne, jsi pro ně jen zrůda," ozval se hlas a Juko cítil, jak se mu stahují svaly.

„Juko?" Taro si všiml, že jeho kamarád ztuhl. „Všechno v pohodě?"

„Jo... jen jsem se zamyslel," řekl Juko, ale jeho hlas zněl napjatě. Pokusil se zhluboka nadechnout a uklidnit se.

„Víš co?" navrhl Kenta, „Měli bychom zajít ven, třeba si dát něco k pití. Můžeš nám všechno vyprávět a prostě vypnout. Co říkáš?"

Juko chvíli přemýšlel. Měl by chtít jít ven, měl by chtít trávit čas s přáteli, ale ten hlas v jeho hlavě mu stále šeptal: „Proč bys měl? Co když se neovládneš? Co když je zraníš?".

„Možná... možná jindy," odpověděl Juko. „Dneska se necítím úplně nejlíp."

Kamarádi se na sebe podívali a přikývli. „Jasně, kámo. My jsme tady pro tebe, kdykoliv budeš chtít," řekl Taro a znovu ho poplácal po zádech. „Jen dej vědět, jo?"

Juko přikývl a sledoval, jak jeho přátelé odcházejí. Sotva za nimi zavřel dveře, hlas v jeho hlavě zesílil.

„Vidíš? Ani s nimi nechceš být. Víš, že jsi nebezpečný. A oni to taky ví. Dřív nebo později tě všichni opustí," sykalo to uvnitř jeho mysli.

„Drž hubu!" vykřikl Juko nahlas, až se otřásly stěny jeho pokoje.

Ale hlas nepřestával. „Nepřinutíš mě mlčet. Jsem součástí tebe. Ať se ti to líbí, nebo ne. Brzy zjistíš, že nemáš jinou možnost než mě nechat převzít kontrolu."

Juko začal přecházet po pokoji sem a tam, cítil, jak v něm roste vztek. „Ne! Já jsem pánem své mysli!"

Ale jak jeho vztek rostl, začal ztrácet kontrolu. Nevěděl, jestli to byl on, nebo ta bestie, kdo chytil židli a mrštil ji o zeď. Nábytek se tříštil o stěny, zrcadlo se roztříštilo na tisíce kousků. Juko nevnímal nic jiného než potřebu uvolnit ten tlak uvnitř sebe.

Náhle se rozletěly dveře jeho pokoje. Dovnitř vběhli jeho rodiče, zděšení z hluku, který slyšeli. „Juko, co se děje?!" vykřikl jeho otec.

Ale Juko byl mimo kontrolu. „Nechoďte ke mně! Nechci vám ublížit!" křičel, zatímco jeho drápy se zarývaly do stěny.

„Juko, uklidni se, prosím!" prosila jeho matka se slzami v očích, když se snažila přiblížit k synovi.

Juko se zhroutil na podlahu, celé tělo se mu třáslo. „Já... já se neudržím," vzlykal. „Tohle nejsem já... je to něco jiného."

Otec pomalu přistoupil k Jukovi a položil mu ruku na rameno. „Jsme tady, synu. Nejsi na to sám."

„Ale já vás všechny ohrožuju," zašeptal Juko. „Nechci, abyste kvůli mně trpěli."

„My tě neopustíme, Juko," řekla matka pevně, i když jí v hlase zněl strach. „Budeme s tebou bojovat, ať už to bude cokoliv."

Juko si přitiskl ruce k hlavě, jako by se snažil vytlačit ten druhý hlas ven. „Je to tak těžké..."

„Vzdej to, Juko," ozval se hlas. „Nemůžeš mě porazit."

Ale když se podíval do očí svých rodičů, spatřil tam odhodlání. Možná, že tu bitvu nemusí svádět sám. Možná, že s nimi po boku má šanci zůstat tím, kým skutečně je.

„Musíme najít způsob, jak ti pomoct," řekl jeho otec rozhodně. „Nenecháme tě tohle prožívat sám."

Juko přikývl, ale uvnitř věděl, že ten boj bude dlouhýa bolestivý. Přesto, když se jeho rodiče sklonili k němu a objali ho, pocítilnáznak naděje. Možná, jen možná, má ještě šanci udržet si svou lidskost.