Phoenix [HP]

5.

  Uběhlo již několik dalších let a opět jsme se nacházeli v oné irské malebné vesničce. Dnes se však zdála zcela opuštěná. Ale bylo to opravdu pouze zdání. Až na pár obyvatel, se všechny rodiny účastnily nedělní mše v malém kostelíku. Ne že by zde všichni přítomní byli věřící, avšak líbila se jim tato tradice. Sváteční oblečení. Zpívání písní za doprovodu varhan, na které byl místní farář opravdu hrdý.
  Nedělní mše se účastnila samozřejmě také kompletní rodinka Smithová. Nejspořádanější rodina v celé vesnici. Edward Smith, navlečen do úhledného stylového obleku s křiklavě zelenou kravatou, byl od malička veden k víře v Boha. Po celém domě byste se nedopočítali všemožných sošek, či obrazů svatých. Eileen oproti tomu však vzpínala ruce pouze ke sv. Merlinovi. Nejvyššímu kouzelníkovi, který podle pověsti sloužil na Artušově dvoře.
  Její dcerka, oděná do sněhově bílých, krajkových šatů s ohromnou mašlí na zádech, které dostala od otce minulý týden za dvojku z historie, nevěděla, kdo to ten Merlin je. Ale jelikož se to netýkalo jí samotné, bylo jí to v celku jedno. Zato její o pouhý měsíc mladší sestřenka, která na sobě měla oprané modré šaty, daleko obyčejnější a prostší než ty Charlottiny, to vskutku nesmírně zajímalo. Jenže po letech, kdy se jí místo odpovědí dostávalo pouze zamračených pohledů svého strýčka a vyhýbavým pohledům tetičky, se naučila si vše vyhledávat sama. S internetem to bylo poměrně jednoduché.
Bylo přesně 31. července. Zítra oslaví malá rudovlasá čarodějka své jedenácté narozeniny. Malá Queenie Ollivanderová byla stále malá, ale už ne tak ustrašená jak kdysi. Jako když poprvé zjistila, že není zcela obyčejná. Také již nebyla tak sama jako dřív. Získala si zde dva kamarády, kteří se ze dne na den stali jejími nejlepšími a také jedinými přáteli, které kdy měla. Ve škole již nesedávala sama tiše v koutě schovaná za knihou. Pokaždé sní byli její věrní přátelé. Medově hnědovlasý chlapec, obvykle veselý a věrný byl jako její osobní hlídací pes. Queenie pro něj byla jako malá sestřička, kterou musel za každou cenu bránit. S jeho nezvykle tichým bratrem nebylo lehké se přátelit, ale fakt, že oba byli kouzelníci je více sblížil.
Dívka s copem ohnivých vlasů, které byli i v plném kostele jako pěst na oko, se znuděně dívala na pana faráře. Již jen to, že on byl duchovní a ona čarodějka bylo naprosto absurdní. Z knih, které četla dobře věděla, jak ve středověku zacházeli lidé, a především duchovní s každým podivínem. Každým, kdo se nějak lišil. Označili ho čarodějem a nechali ho upálit na hranici. Škoda, že její přátelé nejsou o něco blíž. Mohla by se s nimi o své poznatky podělit. Jistě by je to také pobavilo.
Jako na povel se ob uličku setkala se zelenými kukadly, ve kterých tančily drobné žertovné jiskřičky. Její kamarád Lysander se na ní zazubil. Ten chlapec byl veselý neustále. Pro svou veselou kamarádskou povahu, která nepřipouštěla žádné problémy, byl dívce daleko blíž než jeho o pár minut starší bratr. Lysander byl velice otevřený a nanejvýš upřímný. Byl takové sluníčko. Vždy jeho tvář zdobil úsměv. Málokdy byl smutný, či rozzlobený. Toho všeho si na něm Queenie velmi cenila.
Jeho bratr a její druhý kamarád se jmenoval Lorcan. Oba měli vskutku zajímavá jména. Lorcan byl narozdíl od svého bratra velmi tichý až zakřiklý, uzavřený chlapec. Svým přátelům se dokázal otevřít, ale pouze pokud si byli opravdu blízcí. Což naštěstí pro Queenie, byli. Alespoň tehdy. S rudovlasou kamarádkou sdílel své nadšení z knih a nejednou jí tajně propůjčil nějakou kouzelnickou.
Přátelství s bratry Scamanderovi, však Queenie přineslo daleko více, než by si kdy pomyslela. Jelikož byla u Scamanderů jako doma, velmi se sblížila s paní domu. Tetička Lenka, jak jí směla říkat, v ní prohloubila její lásku k přírodě. Queenie to z nějakého neznámého důvodu k přírodě vždy táhlo nejvíce. Nebyla to však jen láska. Bylo to silné a hluboké spojení. Jako šestý smysl. Pokaždé, když si potřebovala vyčistit hlavu od starostí, jen si lehla do vysoké trávy a poslouchala zvuky přírody. A když se plně soustředila, dokonce se jí zdálo, že slyší, jak si příroda povídá. Že slyší, jak si mezi sebou květiny vyměňují své chlubivé písně. Jak suchá tráva naříká nad žízní. Jak vítr pročesává koruny stromů za divokého kvílení. A čím starší dívka byla, tím spíše si byla jistá, že to nejsou jen výplody její bujné fantazie.
O svých schopnostech raději mlčela, jelikož nechtěla být za blázna, ale o svém citovém spojení s přírodou neváhala říct dvěma největším milovnicím flory a fauny. Eileen nade vše milovala květiny a důkazem toho byla její pečlivě opečovávaná zahrádka. Když byl strýc Edward v práci, snažila se dívky zaučit do všech krás a tajů, které květiny skrývají. Nu, Charlottu více zajímala nová počítačová hra the Sims, takže se podobným přednáškám zubynehty bránila.
  Avšak jakmile se objevil její manžel, jako kdyby se zdráhala před ním v tomto tématu pokračovat. Zdráhala se dál vykládat o tom, jaká kouzla květiny skrývají. Jak kdyby se bála, že jí odsoudí. Jako kdyby se před ním zdráhala říci cokoliv, co postrádalo jakousi mudlovskou logiku a pořádek.
Naopak tetička Lenka byla opravdový nevázaný nadšenec a snílek. Žádné téma pro ni nebylo tabu. A před nikým. A potom, co zjistila, že je Queenie skutečně čarodějka, nezdráhala se jí vyprávět o různých kouzelných tvorech světa. A malá Queenie vše s vykulenýma očima a nastraženými uši poslouchala. Hltala naprosto každé slovo, které na toto téma Lenka pronesla. Jelikož byla nadšená z toho, že v malé dívce našla opravdového spojence, velice ráda jí půjčovala všemožné knihy o kouzelných tvorech. Kolikrát se smála nad tím, že tímhle tempem bude brzy vědět o kouzelných tvorech více než samotný Mlok Scamander.
  Onen Mlok Scamander, nositel Merlinova řádu druhé třídy, byl prý dědeček dvojčat. Podle pana Rolfa, který jí o svém otci mnohokrát vyprávěl, to byl průkopník oboru, jež se nazývá magizoologie. Jde o práci s kouzelnými tvory. Mlok byl prý také autorem knihy, jež poté Queenie četla mnohokrát. Kniha s názvem Fantastická zvířata a kde je najít, byla opravdu podrobná a podle Queenie nejlepší, co kdy četla. A že přečetla za svůj krátký život mnoho knih.
  Inu, zkrátka se s rodinou Scamanderů, jež byla, jak říká strýc - ze stejného těsta- , velmi sblížila. Když si chtěla odpočinout od Charlotty a jejích hloupých nanicovatých kamarádek, které si domů neustále vodila, zkrátka proběhla zahradou a o dva domky dál zaklepala na dveře. Nikomu nikdy nevadilo, že si v jejich domě soustředěně čte, nebo si hraje s dvojčaty. Rodina Scamanderů jí měla velmi ráda.
  Ale abychom se vrátili zpět do kostela. Lysander byl pěkné kvítko a kostel z duše nenáviděl. Ještě více možná nenáviděl ten příšerný oblek, který ho maminka nutila nosit. Proto ho potěšilo, že není sám, když se střetl se znuděným pohledem své kamarádky. Ušklíbl se, načež se ona potichu zahihňala. Poté nenápadně pootočil hlavu na faráře, jenž zrovna kázal cosi o lásce k bližnímu svému a nasadil velmi vážný pohled. Poté začal pohybovat ústy podle faráře a u toho zbožně rozhazoval ruce, přesně tak jako on. Queenie se nedokázala udržet a vynikajícímu hereckému výkonu svého medovlasého přítele se zasmála. Ne příliš nahlas ale přece.
  Přece tak hlasitě, aby jí slyšely strýčkovy velké uši. Polkla strachem, když se na ní ze své výšky nepěkně zamračil. Věděla, že má malér. Charlotte sedící vedle něj se na ní pouze škodolibě zašklebila. Přála jí to. A přesto Queenie doufala, že ne z celého srdce. Ať už jí Charlotte provedla sebehorší věc. Jako tehdy, když jí se svými podlými kamarádkami rozstříhala školní uniformu. Nebo když jí na záda ve škole nalepila papír s nápisem: Štípni mě. Ať už se jí kolikrát vysmívala, když se dostala do problému, do kterého jí dostala především ona sama. Queenie stále přesto měla svou sestřenku z celého srdce ráda.
  Jakmile se zaklaply veliké dřevěné domovní dveře, strýček Edward se na malou rudovlásku velmi zle zamračil. Tetička Eileen, která nevěděla, co se v kostele stalo si pouze znaveně sedla ke kuchyňskému stolu. Málokdo to věděl, ale byla totiž nemocná, a i sebemenší pohyb jí nedělal dobře. Ale přesto teď znepokojeně sledovala svého muže, který se s nevídaným odporem díval na její malou neteř. Pro ni si obzvlášť vždy šetřil ty nejošklivější pohledy. Charlotte se posadila vedle matky a velmi potěšeně scénu před sebou sledovala. Kalné oči jí zlomyslnou radostí žhnuly.
„Co to pro Kristovy rány mělo v tom kostele znamenat?!" zeptal se přísně strýc Edward vyděšené dívenky. Hleděl na ní povýšeně zpoza svých maličkých-perfektně naleštěných-brýlí. Ta strachy hláskem třepetajícím se jako motýlí křídla odpověděla. „Velmi se omlouvám strýčku Edwarde. Pouze jsem si vzpomněla na jednu zábavnou historku." špitla tiše. Sice to nebyla úplně pravda, ale Queenie na své kamarády nikdy nežalovala. Žalování jí přišlo nanejvíš ošklivé. Proto raději pomlčela o Lysandrově výstupu. Strýček by jí mohl zakázat se sním kamarádit. Už několikrát to málem udělal. Strýc Edward však hněvem zrudnul až za ušima. Takhle se dokázal rozlítit jenom, když se jednalo o ni. „Zábavnou historku?! Zábavnou?! Pro pána boha, kde jsme udělali ve tvé výchově chybu?!" rozhodil rukama. „Takové nevkusné chování! A ještě na svaté půdě!" opět se zamračil na malou dívku, která se pod jeho křikem více přikrčila a kolena se jí třásly.
„Edwarde! Přece na ni nebudeš křičet kvůli takové malichernosti! Vždyť se nic nestalo." postavila se Eileen vrávoravě ze svého místa a zastala se malé neteře. Nelíbilo se jí, s jakým rozdílem se k Charlotte a Queenie choval. Byla to jeho rodina ať už chtěl nebo ne.
„No ovšem. Však se nic nestalo!" zasmál se. „To je ten tvůj alibistickej přístup! Běž si radši vzít prášek a nepleť se mi do výchovy!" utrhl se na svou ženu. Poté se ale zarazil, když spatřil, jak ještě více zbledla pod tíhou jeho slov. Než se stačil omluvit, odešla, co nejrychleji mohla, po schodech do své ložnice. Opět na ní byl hrubý. A jako vždy kvůli té malé nezbednici. Kdyby nebylo jí, vše by bylo v pořádku. Ano. Tenhle rudý ďábel mohl za ten chaos, za vše špatné, jež se na jeho rodinu valilo. Byl o tom přesvědčen.
„Omlouvám se strýčku. Už se to znovu nestane." pípla dívka na stále duchem nepřítomného Edwarda. Charlotte, kterou celá tahle podívaná velice bavila, se usmívala od ucha k uchu. „To si piš, že se to znovu nestane! Dnes jsi bez večeře a samozřejmě máš do odvolání domácí vězení. Ti tví potrhlí kamarádíčkové tě učí jen samé hlouposti. A teď běž okamžitě do svého pokoje a přemýšlej nad svými hříchy!" vrátil se do reality strýc a opět na ní přísně pohlédl. Malá rudovláska se poslušně odebrala k odchodu. Dříve, než si strýc mohl vzpomenout na nějaký další problém s její existencí. Avšak nevydala se do svého pokoje, nýbrž do tetiny ložnice.
Tetička seděla v mohutném křesle a v ruce třímala nový výtisk Denního věštce neboli kouzelnické noviny. Každý týden si je propůjčovala tajně od své bývalé spolužačky Lenky. Její manžel by jí totiž předplatné kouzelnického časopisu nikdy nedovolil. Když uslyšela vrzání dveří, zaklela a chtěla noviny schovat. Avšak když zjistila, že se jedná o její maličkou neteř, oddechla si.
I přesto, že to nebyla její dcera, měla sní daleko důvěrnější vztah než se Charlottou. Queenie byla zkrátka krev její krve. Neustále usměvavá, laskavá a zvědavá. Velmi jí připomínala Williama. Když proto zjistila, že se u ní prokázaly magické schopnosti, byla nadšená. Kvůli Edwardovi a Charlotte, která schopnosti nezdědila, musela Eileen zasvěcovat svou neteř do všech tajů magického světa pouze, když byli zcela sami. Mnohokrát jí vyprávěla o Bradavicích, o Příčné ulici, o jejím dědečkovi, jenž byl stále nejlepší prodejce hůlek na světě. Vzpomínky jí pomáhaly také od bolesti, kterou poslední dobou cítila čím dál víc. Měla velmi nemocné srdce a byla na tom postupně hůř a hůř. Lékaři jí odhadovali nanejvýš několik let, ale o tom nikomu neřekla. Stále si ponechávala toho věčně optimistického ducha, jenž pro ní byl kdysi nezbytnou součástí. Dnes ho již nacházela pouze ve své neteři.
„Vyprávěj mi o Bradavicích tetičko." zaprosila Queenie a usadila se jí k nohám jako vždy. A ona vyprávěla. Vyprávěla o všech příhodách, které se udály za doby jejího studia. O tom, jakou legraci se svými kamarády prožila. I o Harry Potterovi, o tom výjimečném chlapci a jeho přátelích jí vyprávěla. Avšak Queenie více než slavné osobnosti kouzelnického světa zajímalo učivo a profesoři. „Jak vypadá výuka Bylinkářství? Jak moc přísný je učitel na lektvary?" to bylo to co mladou čarodějku tolik zajímalo. Queenie se nad tím usmála. Byla naprosto jako Will, jež studoval v Havraspáru. V koleji, jež byla určena pro ty, kteří lační po vzdělání. Avšak Eileen v ní také viděla něco jiného. Něco pro Ollivandery naprosto netypického. Zkrátka něco, co zdědila z rodiny své matky.
  Když skončila s vyprávěním, láskyplně se na dívku zadívala. „Nechceš mi něco dát?" zeptala se poté s patrným nadšením malé dívky. Byl to jakýsi jejich rituál. Eileen ho nadevše milovala. Queenie se rozzářily oči. Věděla přesně, co tím tetička myslí. Klekla si na kolínka a nahnula se k ní. Poté sevřela jednu ruku v pěst a když jí poté opět rozevřela, ležela v ní maličká květinka. Maličká, bílá a nevinná. Jako byla i Queenie Ollivanderová.
  Tetička Eileen si od dívky květinku vzala a zastrčila si jí do vlasů. „Jak ty to jen děláš." zasmála se a pohladila jí po vlasech barvy karmínově červené. Velmi neobvyklá barva i v kouzelnickém světě. Avšak moc dobře věděla jak. Moc dobře věděla o záhadných schopnostech z rodu Queeniniy matky. Byla to vlastně jediná věc, kterou o rodině své švagrové. Ale stále čekala na vhodnou dobu, kdy onu podstatu jejích schopností malé dívce sdělit.