Phoenix [HP]

19.

  Měsíce opět utekly a byly tu Vánoční prázdniny.
Queenie si nejednou pohrávala s myšlenkou, že by je strávila v příjemném klidu a pohodlí, které jí Bradavice dopřávali. Jenže poté to vždy zavrhla s tím, že přeci musí navštívit svou tetičku o její dost možná poslední Vánoce.
Rose i Olivia odjížděli také, takže se s nimi loučit mohla až ve vlaku. Všem svým přátelům dárky rozdala již dříve, stejně jako oni obdarovali jí. Dokonce i její nový kamarád Albus jí dal veliké balení čokoládových žabek, které rozhodně ocenila. Theo, který jí dal stříbrný náramek s pomněnkou, na dárku pro ni rozhodně nešetřil a musel jí proto opravdu hodně dlouho přemlouvat, aby si ho od něj převzala.
  Dívky opět rudovlásce připomínali, aby jim jistojistě napsala, ale Queenie věděla, tedy kromě odepisování, že nebude moci. Sovu neměla a pochybovala, že by strýc byl ochotný jí nějakou pořídit. Už jen vzhledem k tomu, že její narozeniny vymazal ze svého seznamu neobvyklých dní v roce.
Se Scamandery přijela, se Scamandery odjela. Avšak doma byla tato rodina jen na zajížďku, jelikož Štědrý den trávili vždy v Anglii u příbuzných. Lorcan s Lysanderem však Queenie slíbili, že na Nový rok pro ni přijedou. A byli velmi nesmlouvaví.

  V Doupěti to jen žilo. Byla zde opět celičká rodina a jejich hromada dětí právě posedávala u stromečku a zpívala hlasitě koledy všeho druhu. Dospělí na ně s láskou v očích shlíželi a radovali se z jejich radosti.
A takto tomu bylo ve většině domovech po celém světě. Každý si přál být na Vánoce se svými nejbližšími bez ohledu na to, jak daleko byli. Avšak všude tomu tak nebylo.
Byl Štědrý den, čas lásky, rodiny a pohodlí. Jedna dívka však žádnou radost z tohoto dne nepociťovala. Ačkoliv to bylo na tak malé dítě zvláštní, bylo tomu tak.
„Vánoce Vánoce přícházejí...," odmlčela se tiše a po tváři jí stekla slzička smutku. „Zpívejte přátelé...," pokračovala dál ale poté se jí zadrhl hlas a dívenka se rozplakala. Plakala smutkem, osaměním, a především nedostatkem lásky, kterou zoufale potřebovala.
Možná byla dívka smutná proto, že její milovaná tetička vypadala při poslední návštěvě ještě hůř než naposledy a dívka nechtěně slyšela doktora šeptat, že bude zázrak, když to vydrží pár měsíců.
Možná byla smutná proto, že strýc dal na Charlottino rozmazlené fňukání a odjel se svou dcerou do města, trávit Vánoční svátky u svých přátel bez ní.
Možná byla smutná proto, že seděla sama v tichém prázdném domě u velikého vánočního stromku, bez jakýchkoliv dárků.
A také možná se to všechno nahromadilo, a i tak veselé a statečné děvče již nedokázalo snést tolik smutku. Najednou dívce daleko milejší připadaly neustálé hádky s Charlottou, či výčitky strýce Edwarda. Dokonce by v tuto chvíli uvítala společnost i toho potřeštěnce Pottera. Jen kdyby nebyla tak sama.
Pro malou dvanáctiletou dívku, pro sirotka, který si prožil v dětství takové peklo, byla samota tím nejhorším vánočním dárkem v životě.
  Celé vánoční svátky proto trávila raději než ve ztichlém domě, na toulkách po lesích a lukách. I přesto, že přes zimu nebyla příroda tak hlučná a živá jako v létě, Queenie stále intenzivně vnímala její nezastavitelný puls. Les a jeho zvláštní magie jí pomáhali ke koncentraci. V jedné knize totiž vyčetla, že se vílí magie, stejně jako kouzelnická dá naučit ovládat. Je to ale ohromně těžké, bez jakékoliv pomoci. Zvlášť, když skrytá vílí magie spala hlubokým spánkem po generace.
Dívka však dělala velké pokroky. I v Bradavicích pravidelně navštěvovala lesní palouček a pomocí koncentrované síly již dokázala zřetelně vnímat hlasy všech lesních tvorů, což se jí dříve povedlo jen při vzteku nebo smutku.
Zkrátka za těch několik dní stihla objevit, že i zimní krajina pokrytá sněhem má své kouzlo, které ani obyčejný mudla, či kouzelník nemohl ucítit.
Byla také ráda, že si sebou přibalila nějaké učebnice ze školy. Nudou se přistihla, že je všechny již přečetla alespoň dvakrát. Nepřekvapovalo jí, když se v dopise od Rose dočetla, že je na tom zrovna tak.
Jednou se také rozhodla a na mudlovském přístroji zvaný počítač našla adresu nemocnice, ve které ležela tetička Eileen. Z posledních mudlovských úspor se k nemocnici skutečně dopravila, avšak zdravotní sestra jí bez dospělého odmítla pustit dovnitř. Dívka se proto zkroušeně vrátila domů. No domů. Spíše do domu, ve kterém měla vlastní postel, ale to bylo tak vše. Jako doma se zde již dávno necítila. Domov měla již jinde.