Phoenix [HP]

35.

Na moment se přeneseme z Bradavického hradu kamsi za moře, kde se odehrávalo něco, o čem nikdo neměl ani ponětí.

  Na opuštěném ostrově, který se zdál být zcela neobydlený se však vyjímala ohromná velestavba. Nápadně připomínala jakousi pevnost, či hrad. Už jen pohled na ty šedé pevné zdi naháněl hrůzu. Jakmile se k tomu místu někdo přiblížil, jako kdyby cítil jen chlad. Bolest. Smutek. Smrt. Šílenství. A právě před touto dechberoucí pevností, jež nechal vybudovat samotný Gellert Grindelwald se s prásknutím objevily tři osoby v černém.
   V čele té malé skupinky kráčel muž středního věku, jehož největší poznávací znamení byla jizva na čele ve tvaru blesku. Ano. Byl to šéf bystrozorského oddělení Harry Potter. Po jeho boku kráčel jeho nejlepší přítel Ron Weasley a z druhé strany jeho další kolega Zachary Young. Byl z nich tří viditelně nejstarší, soudě podle jeho prošedivělých vlasů a hlubokých vrásek na čele.
   „Jsem Harry Potter, šéf bystrozorského oddělení. Semnou jsou tu mí dva kolegové Ronald Weasley a Zachary Young. Pusť nás dovnitř nurmengardský strážný." pronesl tvrdým hlasem černovlasý muž, jemuž se však na hlavě také vyjímaly nějaké ty stříbřité kadeře.
  Brána pevnosti se po nějaké chvíli začala pomalu otvírat a jim tak byl umožněn vstup. Harry se nepříjemně otřásl, když musel procházet kolem dvou mozkomorů, stvůr v černé kápi s ohavnou tváří, kteří hlídali vstup do pevnosti. Neomylně si to namířili o poschodí níž, do jakéhosi sklepení. Bylo zde hrobové ticho a naprostá tma zde nebyla jen díky několika plápolajícím svícím. „Zatraceně tohle místo už nemůže být strašidelnější." zabručel si pod vousy Ron a prohrábl si nepříjemně své zrzavé vlasy rukou. Harry se nad jeho slovy jenom usmál a poté pokračovali mlčky v cestě.

Po chvíli však stanuli před cílem své výpravy. Velké železné dveře měly jen malý vysouvací otvor v úrovni očí. Harry Potter neváhal a silně na ně zabušil. Ozvalo se rachocení klíčů, načež se okénko odsunulo a oni mohli spatřit zjizvenou tvář muže. Byl to jeden z mála pracovníků v Nurmengardu, který nebyl mozkomor. Avšak se svou zjizvenou tváří, rozcuchanými vousy a vlasy a také s tou ohromnou svalnatou postavou, byl stejně děsivý.
   „Zdravím pane Browne. Jsem Harry Potter a toto jsou mí dva kolegové. Ronald Weasley a Zachary Young. Žádáme o přístup k vězni." pronesl opět Harry Potter pevně. Neměl z toho muže dobrý pocit. Vypadal jako šílenec. Ale každý, kdo na tomto místě dobrovolně pracoval musel být šílený.
   „Předložte vaší totožnost." zaburácel hlas na druhé straně dveří. Šéf bystrozorů toto čekal, jelikož se nacházeli před nejhlídanější celou Nurmangardu. A také před jedinou zaplněnou celou, která v celé pevnosti byla. Tento vězeň měl vskutku plnou pozornost svých strážných, kterých bylo po pevnosti nemálo. Poté co jim jejich průkazky totožnosti vysoký hromotluk hodil zpátky, se ozvalo řinčení klíčů. Chvíli to trvalo, ale potom se konečně dveře otevřely a tři bystrozorové mohli vstoupit dál.
   Místnost, ve které se nacházeli byla ohromná. A přímo v jejím středu se nacházela napůl místnost napůl klec. Tak aby bylo na vězně dobře vidět. Brown za muži zabouchnul dveře a opět pečlivě zamknul těch několik zámků co zde bylo. Kromě něj se v místnosti nenacházel již nikdo, kdo by se staral o vězně. Avšak když se Harry Potter letmo zadíval na vysoký strop v místnosti, mohl skrz mříž spatřit doslova hejno mozkomorů, čekající na to, až je někdo skrz mříž vypustí. Nebyl to příjemný pohled.

  „Riddleová, máš tu návštěvu." křikl Brown a svou silnou rukou bouchnul do mříží, až to zadunělo. Chvíli bylo ticho, než se z přítmí jedné stěny vynořila postava.
   „Aaa Harry Potter, ten zázračný chlapec!" zachechtala se šíleným smíchem a přitiskla se na mříže. Brown však zmáčknul nějaké tlačítko a žena dostala elektrickou ránu. Od mříží okamžitě uskočila a zle se na svého strážného zamračila.
   Harry se na ní s odporem zadíval. Avšak musel uznat, že i přes ty roky strávené v nejhorším kouzelnickém vězení, které bylo snad ještě děsivější než to Azkabanské, byla stále děsivě krásná. Měla být také po kom. Její matka, Bellatrix Lestrangeová, rozená Blacková, bývala kdysi krásnou ženou, alespoň do té doby, než úplně zešílela. Dlouhé černé kudrnaté vlasy zdědila její dcera po ní. Pevné a výrazně ženské křivky také. Dokonce i ten šílený smích mu jí neskutečně připomínal. Ale zbytek měla po svém otci. Voldemort, jehož původní jméno bylo Tom Riddle, byl jako mladý kouzelník neskutečně atraktivní. Po něm dívka zdědila mrtvolně bledou pleť a ty oči...Ty kruté a temné hadí oči. Jako kdyby se díval přímo do očí jeho největší noční můry. Jejího otce.
   „Už dávno nejsem chlapcem Delphini." chladně jí zpražil pohledem a přistoupil blíž k mřížím. Ron Weasley ho pomalu následoval se zamračeným výrazem. Dle něj jí měli mozkomorové vysát duši hned poté, co jí kdysi našli v Godrikově dole.
   Delphini se pouze zachechtala a poté svůj temný intenzivní pohled věnovala muži, který stál opodál. Zachary Young jí pohled pevně oplácel, než byl nucen ho sklopit.
  „Přišli jsme ti položit pár otázek." pokračoval Harry a donutil jí tím stočit pohled zpět na něj samotného. Delphini protočila oči a sedla si na zem naproti němu. „Copak tě zajímá Pottere?" ironicky se usmála. Ron vedle Harryho zavrčel. Vytáčelo ho její chování. Zachary oproti tomu vypadal děsivě klidně. Svůj pohled ale nechal stočený k zemi vězení.
  „Jsem tu nejen svým jménem ale jménem ministryně kouzel Granger-Weasleyové." odkašlal si Harry a pokračoval. „Ministerstvo kouzel má plné ruce práce s jakýmisi...nečekanými událostmi." snažil se najít ta správná slova. „Ale nepovídejte." uchechtla se Riddleová. „Zavři hubu, když s tebou šéf mluví." křikl na ní Ron Weasley. Harry Potter mu pohledem naznačil, ať se uklidní. „Chci se tě zeptat, co o tom víš." stále k ní promlouval klidným a trpělivým tónem hlasu. Riddleová se ale opět zachechtala. Vypadala v tu chvíli opravdu jak její šílená matka. „Já? Však jsem tu dokonale odříznutá od okolního světa. O ničem nevím." ušklíbla se.
   Harry Potter zatnul ruce v pěst. Byl si naprosto jistý, že Delphini rozehrála nějakou nebezpečnou hru, které ale nemohli přijít na kloub ať se snažili sebevíc. Bylo nanejvýš podezřelé, za jakých podmínek se nechala kdysi zatknout a jak děsivě klidné její chování bylo. Nebyl naivní. Věděl, jak nebezpečné schopnosti tato žena má. Nepochyboval tedy o tom, že podivné události, které se ve světě jak kouzelnickém, tak mudlovském děly, měla na svědomí právě ona.
    „Tak a dost Delphini. Moc dobře víš o čem mluvím. Vždy si dokážeš zjistit to, co chceš. Všechno, co se venku děje je momentálně schované po pláštěm ministerstva, ale varuju tě. Zatraceně tě naposledy varuju, že jestli s tím máš něco společného, přijdu na to. A pak tě bude čekat stejný osud jako tvého otce." přísně se mračil Harry Potter, ale stále se snažil udržet svůj nevzrušený postoj. Dívka se na něj pevně zadívala. Její temné oči ho doslova probodávaly pohledem. Opravdu měl pocit, jako kdyby se na něj díval samotný pán zla. Byla to neuvěřitelná podoba. „Ty vůbec nic nevíš hloupý Harry Pottere." zasyčela. Pak se ale zase šíleně rozchechtala.
   „Pojď Harry. Tohle nemá očividně cenu." položil Harrymu ruku na rameno jeho nejlepší přítel. Černovlasý muž na něj kývnul a s posledním pohledem věnovaným té šílené ženě se vydal zpět k obrovským dveřím. Brown začal chrastit klíči a opět je pustil ven. Než však Harry Potter stihnul vyjít ze dveří ostrá bolest mu projela hlavou. Tuto bolest velmi dobře znal. „Tomu co se má stát nezabráníš Harry Pottere. Už to začalo. Mračna se stahují." ozvalo se mu v hlavě syčení. Moc dobře věděl komu hlas patří. Než stihnul svou mysl před nitrozpytem opět uzavřít, ještě jí odpověděl. „Uvidíme Delphini. Uvidíme."