Phoenix [HP]

15.

  Klap, klap, klap. Hlasité kroky podrážek se rozléhaly celou chodbou. Chodbou, která byla bílá jako sníh. Vlastně vše zde bylo tak čisté a uměle bílé. Jak to tak bývá v každé nemocnici.
Tři osoby kráčely po jedné z mnoha chodeb tohoto labyrintu. Avšak bylo znát, že naprosto přesně ví, kam mají jít. Nebyli zde poprvé.
Vysoký muž s velmi přísným a znatelně zachmuřeným obličejem za ruku držel malou černovlasou dívku. Bylo na první pohled poznat, díky těm černým vlasům, šedým očím, a především kvůli tomu zachmuřenému pohledu, že jde o otce a dceru. Jejich trojlístek doplňovala již jen dívka, která se jim nepodobala v žádném ohledu. Ať už to bylo díky těm rudým vlasům nebo těm zářivě azurovým očím. Potichoučku jak nejlépe to šlo, pospíchala za těmi dvěma. Nevypadali totiž, jako by se vůbec starali o to, zda tu s nimi skutečně je. Dívka si byla naprosto jistá, že kdyby se ztratila, akorát by jim tím udělala radost.
Ťuk, ťuk, ťuk. Zaklepal pan Smith přesně třikrát na jedny z mnoha bílých dveří. Jediné poznávací znamení bylo číslo 22. „Dále." odpověděl jim kdosi chraplavým hlasem. Queenie hlasitě polkla. Poté vstoupila jako poslední do té místnosti.
Na bílé posteli pod bílými přikrývkami, ležela známá drobná hnědovlasá žena. Queenie se z toho pohledu sevřelo srdce. Neviděla jí od Vánočních prázdnin a jak se i tento téměř nepostřehnutelný čas na ženě podepsal.
Dříve zdravě opálená pleť byla nyní smrtelně bílá jako byly všechny stěny v místnosti. Lícní kosti měla výrazně vystouplé. Tak moc hubená byla. Jediné, co na ní nyní Queenie poznávala, byly ty krásné upřímné hnědé oči. Stejné barvy jako měl i její dědeček. Stále z nich byla cítit láska a věčný optimismus.
Queenie stála u dveří jako solný sloup a nechávala rodinu, aby se se svou milovanou přivítala. Všechny je se smutkem v očích pozorovala. Bylo vidět, jak onu ženu milují. Dokonce i věčně sebestředná Charlotte, byla právě zavěšená své mamince kolem krku a usedavě plakala. Její otec jí jemně hladil po vlasech, stejně jako její nemocná maminka.
Mohlo to být sotva hodinu, ale Queenie, jež tiše posedávala na židli vedle dveří to připadalo jako věčnost. Také se těšila, až svou tetičku sevře v náručí. Ale musela počkat na strýčkovo svolení. Dost jasně jí totiž vysvětlil, že jestli ho nebude poslouchat, do nemocnice jí příště nevezme.
Skutečně to vypadalo, že strýc je s Lottie na odchodu. Ještě naposledy políbil svou ženu do vlasů a poté přešel ke dveřím. O Queenie sotva zavadil pohledem, ale bystrá dívka si všimla, že jí pokynul očima. Jakmile se za nimi zaklaply dveře, utíkala ke své nejmilejší tetičce.
„Tolik si mi chyběla tetičko." svírala jí opatrně v náručí. Ani jí neuniklo několik neposlušných slz. Avšak zařekla se, že nebude tetičce přivolávat ještě větší bolest svým smutkem. Tetička jí pohladila po světlé tváři. „Ty mně taky srdíčko. Ty mně taky." usmívala se na ní láskyplně a oči se jí leskly. „No tak, ani si mi pořádně nepopovídala o tom, jaké to bylo v Bradavicích." vyzvala jí poté s nepředstíraným nadšením v hlase. Chtěla opět slyšet o místě, které tolik milovala. O místě, kde dospívala. A Queenie se nenechala dlouho pobízet.
Vyprávěla tetičce o Nebelvírské koleji, o Moudrém klobouku, o všech úžasných předmětech, o svých přátelích. Dokonce se zmínila i o tom otravném rozcuchanci Potterovi.
„Potter říkáš?" zvědavě se zadívala na svou neteř a zablýskalo se jí v očích nostalgií. Vzpomněla si ihned na mladého Harryho Pottera, jenž ukončil školu jen o rok dříve než ona sama. Pamatovala si jeho uhlové rozcuchané vlasy a ty laskavé smaragdové oči. Vždy jí přišel velmi okouzlující. Její neteř z jeho syna však zřejmě neměla takové pocity. „Ano. To ti povím, většího otravu si nikdy neviděla." rozčílila se Queenie při vzpomínce na toho potrhlého nezbedu. „Já myslím, že se ti líbí." provokativně zakmitala Eileen obočím. Nikdy u malé Queenie nespatřila podobnou emoci, nápadně se podobající nenávisti. Vždy byla velmi milá a v každém viděla jen dobro. Ale když mluvila o mladém Potterovi, její vždy klidné dobré oči žhnuly.
Queenie se na ní vyděšeně podívala. Potom dopáleně zrudla a skrz zuby pronesla: „Na tom arogantním rozcuchaném otravovi se mi nelíbí ani jeden chlup!" důrazně vysvětlila své tetičce. Ta se jen zasmála. Upřímně od srdce. Jako už dlouho ne. „Neboj, jenom jsem si dělala legraci. Ale přeci víš, že co se škádlívá, to se rádo mívá." rozesmála se zvonivým hlasem. A jelikož byl tetiččin smích vždy nakažlivý, neubránila se mu ani Queenie.
  Když se obě utišili, zadívala se Queenie tetičce ostýchavě do očí. Ta její nervozitu nejspíš vycítila, protože jí konejšivě stiskla ručku. Dívka se tedy osmělila. "Tetičko? Nedávno se mi v lese stala taková zvláštní věc." špitla tiše. Jako kdyby se bála, že jí kromě tetičky někdo uslyší. Eileen zpozorněla. „Ano? Jen se nestyď, pověz mi o tom." vyzvala jí poté. A Queenie jí nenechala dlouho čekat. Skoro na jeden nádech jí odvyprávěla vše, co se jí v lese událo. Od setkání s myší, až po onu podivnou větu, jež jí trápila celé dny.
Potom co domluvila však byla Eileen nějakou dobu zticha. Tušila, že se dřív nebo později pravda provalí. A pokud ještě mohla, chtěla jí před ní varovat. „Teď mě dobře poslouchej Queenie." stiskla dívčinu ručku co nejpevněji dokázala. A i přesto stisk Queenie sotva cítila. „Tvůj původ je složitý. Tvá maminka Violett pocházela z převelice starého rodu kouzelníků. Já sama o jejím původu nevím vše, ale věřím, že ty to jednou zjistíš. Jsi přeci dcera svého otce." laskavě se na dívku zadívala. „Ale jedno si pamatuj. To, že slyšíš přírodu, to že sní dokážeš komunikovat, není prokletí. Je to dar. A každý dar se musí jaksepatří chránit."
Ozvalo se rázné zaklepání a dovnitř nakoukla strýcova netrpělivá tvář. „Honem děvče, musíme už jít. Charlotta jinak přijde pozdě na hodinu baletu." pronesl nesmlouvavě ke Queenie, avšak ani když sní mluvil se na ní nepodíval. „Momentíček prosím." snažila se ho přemluvit dívka. Strýc se na ní však jen zamračil a poté jí začal táhnout za rukáv z pokoje. Dával si patrně dobrý pozor na to, aby se jí nedotknul na holé kůži.
Poslední, co dívka slyšela bylo: „Pamatuj, že lidé jsou prolhaní. Ale příroda, příroda lhát neumí." Poté se za nimi zaklaply dveře.