Phoenix [HP]

37.

„Jen bytost nejčistší duše a pevné vůle..." „Zlato běž! Neotáčej se!" „...Zrozena z dávného zla a čisté krve..." „Mami! Tati!" „...Na konci utká se s tou..." „Moc tě milujeme. Pamatuj si to. Vždy ti budeme nablízku." „Queenie!" „Crucio!",,...Jež vládne temnotou.",,Queenie!"

   V hlavě se jí neustále opakovala ta známá slova, jejichž význam však nechápala. Najednou začala však postupně utichat a dívka se ze tmy vynořila na místě, které nepoznávala. Byla v lese. To jediné věděla dokonale. A přímo před ní se rozprostíral palouček, jak z pohádky.
  Najednou začaly kdesi v dálce odbíjet hodiny. „Musím být někde blízko lidského obydlí." pomyslila si dívka. Znenadání se měsíční světlo rozzářilo a jeden silný paprsek osvětlil palouček. Dívka zůstala oněměle stát a zírala na tu podívanou.
   Tam, kam dopadlo stříbrné světlo se objevili ty nejkrásnější bytosti, jaké kdy spatřila. Mladé dívky, nadpozemsky nádherných tváří a těl musely být jedině...víly. Všechny se držely za bledé ruce a pohromadě tančily v měsíčním světle. Bylo to tak elegantní a překrásné. Queenie z nich nemohla spustit oči.
   Jemná melodie začala vyhrávat ze všech stran a Queenie s překvapením zjistila, že pochází z lesa. Stromy, květiny, tráva i lesní zvěř zkrátka zpívali z plných plic píseň, kterou běžný smrtelník nemohl zaslechnout. Rudovlasá dívka jí však slyšela dokonale. Krásu té atmosféry však podtrhl samotný zpěv víl. Něco tak jemného, úchvatného a vábivého v životě neslyšela.
   Queenie si užívala té dechberoucí scény, když v tu chvíli si jí všimla jedna z dívek s líbeznou tváří a dlouhými bílými vlasy. Vesele se na ní usmála a poté na ní zamávala. „Pojď sem Phoenix. Bylo už načase aby ses přidala ke svým sestrám."
V tu chvíli se však obraz před ní rozmazal až zmizel úplně...

  Queenie zhluboka oddechovala. Opět ten samý sen. Nebylo na něm nic strašidelného, avšak i přesto byl pro dívku jako noční můra. Neustále se opakoval. Jako kdyby jí chtěla nějaká jí neznámá moc něco sdělit. A Queenie si mohla hlavu lámat, co. Dnes však bylo něco jinak. Prudce ze sebe stáhla přikrývku a prohmatala prostěradlo. U jejích nohou bylo prostěradlo zmáčené. Jako kdyby...Jako kdyby po oroseném paloučku skutečně chodila.
  V kohoutku chvíli rachotilo, než se z něj vyvalila průzračně čistá voda. Zde na venkově v Anglii, kam se Queenie společně s dvojčaty vydala strávit prázdniny, byl tak nádherný klid. Široko daleko jen louky a lesy. Nejbližší stavení zhruba kilometr odsud. Pan Mlok Scamander zde však spokojeně žil se svou ženou Porpentinou. Mlok zde měl vynikající prostor pro chov těch nejrůznějších fantastických zvířat. Žádní mudlové nadohled, což pro něho osobně bylo dokonalé.
  „Zase noční můra?" ozval se nejistý hlas za zády rudovlasé čarodějky. Queenie, která ani po sklenici vody na uklidněnou nemohla spát, seděla na schodech vedoucích na terasu. Onen hlas jí vylekal, ačkoliv ho mohla čekat. Pan Mlok Scamander byl pán v letech a klidného spánku se mu již nedostávalo jako dřív.
  „Bohužel." odpověděla dívka po chvíli ticha a bez ustání upírala zrak do černočerné tmy. „To je ovšem nemilé." povzdechl si pan Scamander a usadil se vedle dívky na schod. „Ale pokud ti to bude útěchou, ani já nemám klidný spánek." plaše se usmál na dívku. Queenie mu úsměv opětovala. Nějakou chvíli vedle sebe mlčky seděli. Queenie v hlavě hlodala jedna a ta samá otázka. A než stačila zvážit všechny pro a proti, přistihla se, jak se ptá.
   „Pane Mloku...Vy víte něco o víle zvané Phoenix?" zeptala se nejistě a velmi tiše. Kdyby neměl Mlok Scamander tak bystré uši, jistě by její otázku přeslechl. Promnul si svou vousatou bradu a zakýval zadumaně hlavou.
   „Jistě, Phoenix. To jméno jsem již roky neslyšel." řekl si spíš pro sebe. Rudovláska napjatě čekala, co jí starý pán řekne za nové užitečné informace. Doslova po nich toužila, jelikož v žádných knihách se o Phoenix nikdo nezmiňoval ani slovem.
   „Dle pověsti byla víla zvaná Phoenix, jediná víla své moci a půvabu. Jméno jí bylo přiděleno díky ohnivě rudým vlasům, které byly stejné barvy, jako křídla vzácného ptáka Phoenixe. Říká se, že zpěv této víly byl tak okouzlující, že donutil každého živého tvora k poslušnosti. Mnoho mladíků promarnilo svůj život touhou po této víle a jejích krásných sestrách, které se zjevily vždy o úplňku na lesním paloučku. Ale jeden mladík dokázal něco, co nikdo jiný před ním." odkašlal si pan Scamander, než pokračoval. „Získal si srdce víly. A jelikož jsme pro lásku ochotni obětovat vše, co je nám milé, opustila pro toho chlapce Phoenix své sestry a les. A tím také přišla o věčný nesmrtelný život." Queenie hleděla zaujatě na starého pána. „To není konec že?" zeptala se s pochybami. Pan Mlok se vesele zasmál. „Inu to opravdu není. S tím mladíkem údajně založila rodinu a dle pověsti, porodila dva syny. Co se s nimi stalo? To nikdo neví." odpověděl Mlok na otázku dřív, než ji stihla dívka vyslovit.
  „Říká se, že každý úplněk sedávala Phoenix na balkóně směrem k lesu a zpívala jednu a tu samou melodii beze slov." „Co se sní stalo?" zvědavě ze sebe vychrlila Queenie. Lehce se začervenala, když si všimla, jak pan Mlok polekaně nadskočil. Její otázce však vyhověl. „Podle toho, co se říká, prý nedokázala snést smrtelný život. Stesk po lese jí zatemnil mysl. Přišla o zdravý rozum a spáchala sebevraždu v mladém věku. Pověst praví, že jakmile les začne zpívat onu melodii beze slov, Phoenix se navrátí." Pan Scamander se poté odmlčel. Zakroutil hlavou a tiše se zasmál. „Ale je to jenom hloupá pohádka pro malé kouzelníky. Nesmíš všechno brát doslova dítě." neohrabaně poplácal Queenie po zádech, načež se zvedl ze svého místa a pomalu se odšoupal ke dveřím.

  Queenie ještě seděla nějakou chvíli a znovu si pečlivě přehrávala slova pana Scamandera. Je to jen pohádka. Queenie se kysele usmála. Jo, kdyby to byla pohádka, nebyla by pravděpodobně vůbec na tomto světě.