Phoenix [HP]

30.

„Jen bytost nejčistší duše a pevné vůle..." „Zlato běž! Neotáčej se!" „...Zrozena z dávného zla a čisté krve..." „Mami! Tati!" „...Na konci utká se s tou..." „Moc tě milujeme. Pamatuj si to. Vždy ti budem nablízku." „Queenie!" „Crucio!" „...Jež vládne temnotou." „Queenie!" „Gellert Grindelwald."

  Dívka se prudce probrala z další noční můry. Z očí jí tekly slzy a dýchala, jako když právě uběhla maraton. Opět se jí zdál ten samý sen. A opět se cítila být tak zmatená a zoufalá. Nevěděla, jak si ta slova vyložit, jaký mají smysl. Smysl jí momentálně nedávalo vůbec nic.
   Po tmě se podívala na digitální budík, jež měla Olivia postavený na nočním stolku. Povzdechla si, jelikož bylo teprve 4:30. Byla si však jistá, že jen tak znovu neusne. Proto si poslepu nazula teplé bačkory a v noční košili se vydala z tichého pokoje ven.
  Ve společenské místnosti bylo chladněji, jelikož oheň již pomalu dohoříval. Queenie si to však namířila ze společenské místnosti dál a co nejtišeji odklopila obraz, díky kterému se ocitla ve studené chodbě bradavického hradu.
    Jelikož se studenti měli vlakem navrátit do Bradavic až během odpoledne, na chodbách bylo stále prázdno. Žádné hlídky, žádný dozor. Proto se dívka nebála a potichu bloumala prázdnými bradavickými chodby kudy jí jen nohy vedly. Ani nevěděla jak, ale čirou náhodou se ocitla přímo u jednoho z mnoha obrazů Albuse Brumbála, nedaleko východní věže, kde se ukrývala společenská místnost Havraspáru.
  Starý muž se stříbrnými dlouhými vousy se na ní vesele usmál, jakmile si všimnul, že mu věnuje pozornost. „Copak tě tíží Queenie?" zeptal se jí zvědavě. Dívka nad jeho zvučným hlasem nadskočila. „Vy víte, jak se jmenuju pane profesore?" nechápavě si bývalého ředitele měřila pohledem. Ten, kdyby mohl více roztáhnout koutky svých úst do úsměvu, udělal by to. „Já vím o všem a všech na tomto hradě. Je to má povinnost a.... především pobavení děvče. Dennodenně tu jen sedět je taková nuda." zasmál se vesele. Když dívka nadále mlčela, zeptal se jí znovu. „Copak tíží tvé srdce Queenie?"
Rudovlasá dívka se váhavě na muže na obraze zahleděla. Bála se na toto téma s kýmkoliv mluvit. Avšak když vzala v úvahu to, že tento muž byl nejmoudřejším kouzelníkem své doby, rozhodla k odpovědi.
  „Pane Brumbále, Vy víte, kdo to byl Gellert Grindelwald, že ano?" nejistě ze sebe vypravila. Starý muž se s malým úsměvem zadíval kamsi před sebe. Jako kdyby vzpomínal. Dával si opravdu načas, než dívce odpověděl.
  „Ach ano, samozřejmě. Osobně jsem toho muže kdysi velmi dobře znal. Byl to nejobávanější a nejnadanější kouzelník své doby. Měl schopnosti, o kterých se mi nikdy ani nesnilo a když si stanovil cíl, šel za ním doslova přes mrtvoly." po těchto slovech jako kdyby krapet posmutněl a promnul si dlouhý vous. „Co provedl?" tiše pípla dívka. Albus Brumbál si poposedl a smutně se na ni zadíval.
  „Grindelwald měl jistou vizi. Dle něj byly kouzelnické rodiny nadřazeni těm mudlovským. Vždy ho velmi rozčiloval náš zákon, který jsme pro ochranu mudlů zavedli. Jeho cílem bylo se přestat před mudly skrývat, a naopak jim ukázat svou moc a sílu." na chvíli se odmlčel, než pomalu pokračoval. „Rozpoutal největší kouzelnickou revoluci, jakou kdy svět spatřil. Během ní na svou stranu získal nejen čaroděje a čarodějky celého světa, ale také mnohé bytosti temnot. Grindelwald měl vynikající přesvědčovací schopnosti a také fantasticky ovládal umění nitrozpytu." opět se Brumbál odmlčel.
  „Chcete tedy říct, že si své následovníky získával také nedobrovolnou cestou?" chytila ho za slovo rudovláska. Starý muž se usmál nad její bystrostí. „Vskutku ano má drahá. Mnohé své následovníky si opravdu získal na svou stranu touto nesnadnou a nelegální cestou." odsouhlasil dívce. „Co se sním tedy stalo? Hádám, že se mu jeho plán dokončit nepodařil." zeptala se na otázku, která jí velmi zajímala.
   Bývalý ředitel vypadal opět jako ztracen ve vzpomínkách. „Víš děvče, se silou roste moc a moc je pomíjivá. Tak tomu bylo jak u Grindelwalda, tak i u mladého Toma Riddlea. Byl jsem donucen se svému dávnému příteli, svému bratrovi postavit tváří v tvář, navzdory svým citům." pronesl k dívce smutným hlasem. Očividně to nebylo nic na co by s radostí vzpomínal. „Zvítězil jste." zkonstatovala Queenie. Brumbál pouze kývnul hlavou. „Jeho osud byl v tu chvíli zpečetěn. Byl poslán do nejhoršího vězení své doby. Do vězení, jež sám nechal vybudovat." „Nurmengard." vypadlo z dívky. O Nurmengardu se kdysi něco málo dočetla v Historii vězeňství čarodějnického světa. Údajně šlo o vězení s nejvyšší ostrahou. Starý muž se pousmál. „Přesně tak."
Dívka byla na chvíli ztracená ve svých myšlenkách a bývalý ředitel jí z pohodlí svého obrazu pozoroval. Čekal, než se dívka vysloví.
  „Pane profesore Brumbále?" oslovila ho poté tiše. „Ano má drahá?" zvědavě se na ní usmál. „Víte něco o jeho rodině? Myslím tím, neměl nějaké děti, manželku, nebo tak?" Byla to otázka, která jí tížila nejvíce. Starý muž si promnul svůj dlouhý plnovous. „Ty si ji objevila že? Tu knihu. Sám jsem se se sebou sázel o to, kdy k ní přijdeš. Překvapilas mě." zasmál se starý muž. „Opravdu jsi zvídavá po svém otci. Tomu také nesmělo nikdy nic uniknout." pousmál se. Queenie se však nenechala odbýt. „Takže je pravda co se tam píše? Opravdu má matka byla Grindelwaldová?" Dostalo se jí prostého kývnutí hlavou. „Vše, co se v té knize píše je pravda Queenie. Ačkoliv by sis přála, aby tomu bylo jinak."
   Dívka se sklíčeně dívala na zem. Byla to pravda. Opravdu jí v žilách kolovala krev toho ohavného netvora. Toho černokněžníka, jenž se svými činy mohl rovnat i samotnému Voldemortovi.

   Když za svítání procházela obrazem rozespalé a otrávené Buclaté dámy, v hlavě jí zněla poslední slova, jež jí Albus Brumbál věnoval. „Ale pamatuj si Queenie. To, jací jsme z nás nedělají volby našich předků, dělají to volby nás samotných. Nezáleží na tom, jaká krev ti koluje v žilách. Máš volbu tak, jako všichni ostatní. Jako jsem měl kdysi i já."