Phoenix [HP]

42.

   Ta noc byla zahalena do nepropustného černého pláště. Ani jedna hvězdička nebyla na obloze spatřena. Ticho se hrozivě neslo širou krajinou. Slyšet bylo jen řinčení řetězů kdesi za hory a lesy. Zvuk přicházel z jedné napohled osamělé hrozivě vyhlížející pevnosti, která nesla ještě hrozivější jméno. Kdo vstoupil na její půdu, jako kdyby v duši potemněl. Nebyl zde prostor k smíchu ani šťastným myšlenkám. Tak tomu bylo kdysi, a tak tomu je i teď.
„Mulcibere..." neslo se tichou ozvěnou ze stínu. „Co si žádáte má paní?" odpověděl jí zastřený hlas. „Mulcibere...pojď blíž." Temná postava v kápi se postavila k narezlým mřížím a poklekla na koleno. „Ty víš, co máš dělat. Udělej to dnes. Udělej to tiše. Nadešel čas. Musíme dát znamení..." Postava v kápi se uklonila a jak tiše přišla, tak tiše zmizela.

V Londýnských ulicích toho rána vládl chaos. Lidé ve štěbetajících hloučcích tvořili na chodníkách zácpy, auta, co minutu uhýbala na silnici a tvořila prostor pro projíždějící záchranná vozidla a na posedávající ranní opozdilce na balkónech Londýnských domů padalo více sovích výkalů, než bylo obvyklé.
   A v tomto chaosu si brázdila cestu jedna mladá zachmuřená žena v jedné ruce svírající svou první ranní kávu a ve druhé noviny. Byla to velmi krásná žena, a to i přesto, že jí obličej zdobily jemné starostlivé vrásky a pod očima se snažila marně zakrýt velké tmavé kruhy. Své zlatavé vlasy měla stažené do upnutého drdolu a na sobě kostýmek béžové barvy, který si cestou neustále uhlazovala. „Pardon, omlouvám se." Prodírala se jedním z mnoha chodníkových hloučků. Konečně stanula před cílem své cesty. Noviny sevřela v podpaží, zatímco se ze své malé peněženky snažila vylovit nějaké drobné. Bohužel zdálo se, že je předurčena k neúspěchu. „Tu máte slečno." Usmál se na ženu šarmantně tmavovlasý muž v hnědém obleku. Blondýnka vděčně přijala penci a opětovala sladký úsměv tomu muži. Než však stihla zmizet ve dveřích britské červené telefonní budky, jí muž jemně uchopil za paži. „A neměla byste navečer čas slečno?" Blondýnka v duchu zakoulela očima. Už už si myslela, že pro ni nějaký muž udělal něco nezištně. Najevo však dala jen další sladký úsměv a pozvedla přitom svou levou ruku do úrovně očí tomu pánovi. Tomu se v očích odrazilo pochopení, když se na jejím hubeném prsteníčku zaleskl snubní prsten. „Krásný den přeji." Zavolala za jeho rychle mizejícími zády a konečně za sebou zavřela dveře.
Kdyby na ulici nevládl takový chaos, možná by si někdo všimnul, že blondýnka v budce nevyťukává telefonní číslo, ale kód a následně mizí kdesi pod zemí. Po dlouhé době využila vchod pro návštěvníky a ne zaměstnance. Bohužel tyto vchody byly dnes zaneprázdněné a přecpané. Takovým stylem by se na ministerstvo dostala možná zítra.
Tajuplný výtah/budka, ve které blondýnka zmizela se vynořil v místě daleko většího chaosu. Vystoupila na samotném kouzelnickém ministerstvu. Mladí, staří kouzelníci všech věků a vzezření spěchali tam a zpátky. Sovy i další poslíčci přelétali nad hlavami těchto prazvláštních lidí, kteří občas schytali nějakým tím lejstrem do hlavy. Blondýnka ještě pevněji uchopila kávu a začala se prodírat davem k výtahu, který jí měl dopravit na určené místo.
„Takhle to dál nejde Hermiono," slyšela za dveřmi, akorát když chtěla zaklepat. „Třináct mudlovských dětí! Kam až to dojde?!" V tomto rozčileném hlase jasně poznala svého strýce. „A co mám jako u Brumbálových vousů dělat víc?! Nemůžu přece ochránit všechny mudly v Anglii Harry!" Chvíli bylo ticho. Toho okamžitě blondýnka využila a zcela zřetelně zaklepala na masivní dveře. „Dále!" ozval se rozčilený ženský hlas zevnitř. Blondýnka se však nenechala zastrašit, možná i proto, že ten rozčilený hlas dávno znala, a nakoukla do dveří. „Chtěla jsi mě ve své kanceláři teto?" Při pohledu na onu blondýnku tmavovlasá žena pookřála. „Ano Victoire, potřebuji s tebou mluvit." Usmála se unaveně na svou nejstarší neteř brunetka. „My jsme tu stejně skončili." Začala si upravovat změť papírů na svém pracovním stole, aniž by se na onoho muže vedle sebe podívala. Velitel bystrozorského oddělení jen zavrtěl hlavou a rozešel se z místnosti. Cestou zalétl zeleným pohledem k blondýnce. „Pozdravuj Teddyho Vicy." Usmál se na ni krátce a odešel.
Blondýnka pozvedla obočí a zamířila k pracovním stolu ministryně kouzel. Hermiona nad tím jen mávla rukou. „Už dva dny se nezastavil. Jako šéf bystrozorů musí už druhý den zvládat kočírovat tuto situaci a tečou mu z toho nervy." Pronesla unaveně. „Pochopitelně." Smutně zakroutila hlavou Victoire. „A o tom jsem s tebou také chtěla mluvit Vicy." Narovnala se ministryně ve svém koženém křesle a navrch stolu pohodila kouzelnické noviny zvané „Denní věštec". Victoire, která tytéž noviny svírala ve své ruce pouze nadzvedla mlčky obočí a čekala, až se Hermiona vysloví. „Vím, že máš v novinové redakci značný vliv Vicy. Obě víme, že tvůj šéf Bernard pro tebe má, dá se říci slabost." Blondýnka si nepříjemně posedla. Její šéf Bernard pro ni opravdu choval nějakou tu náklonnost. Po sedmém ročníku v Bradavicích jí do redakce vzal, i přes její pramalé zkušenosti s psaním školních novinových článků v Bradavicích, přednostně. Bernard měl jako každý muž slabinu a tou jeho byly krásné inteligentní ženy. „Zkrátka a dobře, samozřejmě jsi byla informována o včerejší události, tudíž víš, o co se jedná. A pokud jsi četla noviny, mohla sis všimnout, že tvůj nejmenovaný kolega se v článku ohání neschopností ministerstva a bystrozorského oddělení." Odmlčela se na chvíli ministryně a očima vyhledala příslušný článek. „Ty i já dobře víme, co strach dělá s lidmi Vicy. A jestli se bude v nejčtenějších kouzelnických novinách Velké Británie dokola psát o tom, jak neschopné ministerstvo máme a jak situaci nezvládáme, je velice pravděpodobné, co bude následovat." Blondýnka kývala hlavou na srozuměnou. „Už jednou jsem to zažila. Lidé se bouřili, protestovali. Zavládl všudepřítomný chaos. A ty víš kdo toho pak bez problému využil k obsazení našich vládních orgánů." „Ano vím. Ale co s tím mám já udělat?" Ministryně si založila dlaně před sebe na stůl a zpříma se té mladší ženě podívala do očí. „Potřebuji abys využila svého vlivu, který máš a situaci v denním tisku uklidnila. Nechci zatajovat informace veřejnosti. Potřebuju jen, abychom v těchto chvílích drželi pospolu. Jinak s námi bude amen." Victoire se na svou tetu a zároveň ministryni zahleděla. Vždy upravené vlasy měla rozházené kolem obličeje, byla ledabyle nalíčená a límec její košile, který byl jinak vždy perfektně vyžehlený byl pomačkaný a neupravený. Zkrátka nevypadala vůbec jako ona. „Dobře teto Hermiono. Slibuji, že se pokusím udělat vše proto, aby nedošlo k nejhoršímu." Zadívala se na ženu naproti sobě pevně svýma blankytně modrýma očima. Hermiona Granger-Weasleyová se na ní potěšeně usmála. „Děkuji ti Victoire. Věřím v tebe."