Phoenix [HP]

7.

  „Jamesi! Jamesi Siriusi Pottere! Jestli ihned nezastavíš, zabavím ti koště do konce prázdnin!” Mladá žena a nutno dodat velmi pohledná žena, se snažila překřičet dav, jež ji obklopoval ze všech stran. Tmavovlasý muž, jehož čelo zdobila jizva ve tvaru blesku, doteď kráčel poklidně po jejím boku. Jakmile však zaslechl křik, nadskočil leknutím. Malá dívenka a věrná kopie oné ženy, jež se zvědavě rozhlížela kolem sebe se leknutím přitiskla k tomu muži.
„Ale notak Ginny, lásko.” snažil se jí muž uklidnit a chlácholivě jí ovinul paži kolem pasu. Oslovená se na něj však podívala s tváří tak rudou, že skoro splývala s jejími zrzavými vlasy. Muž si povzdechl. „Je to jeho velký den. Však ho znáš. Když už se těší, tak pořádně.” pokusil se konejšivým hlasem omluvit chlapcovo chování. „Notak lásko, přece si nebudeme kazit den, nějakou hádkou.” naklonil se poté ke své ženě a políbil jí do vlasů. Toto jemné téměř nepatrné gesto dokázalo ženu dokonale obměkčit. I po těch letech, stále k muži cítila tu samou bláznivou zamilovanost. Všechna zlost z jejích krásných očích, barvy té nejsladší čokolády, ihned vyprchala.
  „Maminko?” ozval se jemný dětský hlásek. „Ano Lily?” Ginny se podívala na svou dcerku a usmála se s něhou v očích. „Půjdeme se podívat do obchodu strejdy Rona a George?” zeptala se malá rusovláska a v čokoládových očích jí zářily hvězdičky vzrušení. I když do Bradavic letos ještě nemohla, těšila se na Příčnou ulici skoro tolik, co její nejstarší bratr James. Než však Ginny stihla své dcerce odpovědět, kousek od ní se ozvalo: „A máš svou vstupenku mladá dámo?”
  Dívka se rychle otočila a když spatřila vysokého statného zrzavého muže s nápadně zarostlou tváří, ihned mu vběhla do náruče. „Strejdo Rone! Strejdo Rone!” hlasitě pištěla. „Koukám, že vstupenku máš ty škvrně.” smál se onen muž a zatočil s malou Lily kolem sebe. Několik kolemjdoucích se na něj pohoršeně podívalo. „U Brumbálových vousů, Rone, musíš být za každou cenu středem pozornosti?” káravě ho osočila jeho manželka. Byla to sympatická hnědovláska s jemnými francouzskými rysy. Obočí měla jako vždy stažené v kritickém pohledu. Chlapec, kterého vedla za ruku a dívka, jež stála přímo po jejím boku, byli skoro stejně ryšaví a pihatí jako jejich otec.
  „Zdravím, paní ministryně Grangerová-Weasleyová.” naoko uctivě jí pozdravil tmavovlasý muž. V očích mu stejně jako jeho ženě hrály jiskřičky pobavení. Oslovená se však rozesmála a vrhla se jim kolem krku. „Harry, Ginny! Tolik jste mi chyběli!” Její manžel, který stále v náruči svíral malou Lily si odkašlal. „Tolik lásky... Asi se přestěhuju k Potterům, abych ti pak taky tolik chyběl.” hraně vzlykl a malá Lily se zasmála. Strýček Ron byl její nejlegračnější strýček ze všech. Kromě strýčka George, samozřejmě.
  „Na to rovnou zapomeň drahý bratře. Jedno střeštěné pako mi doma dokonale stačí.” zarazila ho ihned Ginny. Na tváři jí však sídlil široký úsměv. Svého o rok staršího bratra viděla velmi ráda. Stejně jako všechny své další bratry. Byli ohromná rodina.
   „Hej! To střeštěné pako bych si vyprosil.” Ozval se dotčeně Harry Potter. Ginny ho láskyplně pohladila po tváři. „Jsem ráda, že všechny urážky bereš na sebe.” zachichotala se a poté se rozhlédla kolem. Když spatřila svého nejstaršího syna, jenž právě pošťuchoval toho mladšího, zavrtěla pobaveně hlavou.
  „Nemohli bychom si pospíšit? Ostatní na nás určitě čekají. Je přesně půl hodiny po jedné a jedna minuta.” ozvala se najednou zrzka, jež ale měla oči stejně jako nezvyklý objem vlasů po matce. Hermiona Grangerová-Weasleyová pohladila volnou rukou svou dcerku po vlasech, které byly jako vždy svázané ve vysokém ohonu. Dívka se ošila. Rose své chaotické vlasy neměla ráda. Takto jim alespoň udávala nějaký řád. „Jistě Rose. Samozřejmě, že už jdeme.” A skutečně se rozešli dál po rušné Londýnské ulici, směrem k jednomu zapadlému hostinci. Hostinci, jež umožňoval vstup pouze členům kouzelnické společnosti.

  „Děravý kotel” přečetl malý černovlásek bystrými zelenými oči, jenž kráčel po boku svého otce. Jeho starší bratr, kterého velmi bavilo zelenoočka pošťuchovat se na něj zadíval s úšklebkem. Typickým Potterovským úšklebkem, který jednou jistě zlomí nejedno srdce. „Tvoje hlava je děravá.” Harry Potter zakoulel očima. „Už zase začínají.” pomyslil si.
  „Hlava nemůže být děravá Jamesi. Fyzicky to není možné. Takže pokud se snažíš někoho zesměšnit, tak pouze podloženými fakty prosím.” otočila se na něj vědoucně jeho sestřenice Rose a zastala se tak malého Albuse. Ten se na ní vděčně usmál, zatímco jeho starší bratr si s vysoko vytaženým obočím, založil paže na hrudi. „Paní všechno vím, všechno znám, všude sem byla třikrát, se zase ozvala.” Nebyl by to James, kdyby jí to nevrátil. Rose už chtěla něco peprného odseknout, když v tu chvíli stanuli přímo před vchodem do oné hospody.
  „Ahoj Tome!” Pozdravili svorně starého hostinského, jenž stál za barem a čepoval pivo. Ten se na ně překvapeně zadíval a poté na ně zahulákal. „No to se podívejme! Potterovi a Weasleyovi v plném počtu!” zasmál se zpod svého hustého kníru. Rose nakrčila nos. Neměla hostince příliš v lásce. Byli na ní zkrátka příliš... chaotické. Zato James byl ve svém živlu. Chaos miloval. Všeho druhu. A nejlépe, když ho mohl způsobit právě on.
„Prosimtě Tome, nebyl tady už zbytek?” ujal se slova Ron a položil malou Lily na zem. Ta ihned odcupitala k Jamesovi a stiskla mu ruku svou drobnou. James se na ní zpoza brýlí usmál. Svou malou sestřičku miloval a respektoval celým srdcem. A pravda byla, že James dělal všechno celým srdcem. Tom jen pokýval hlavou a ukázal na dveře na druhém konci hostince. „Prej na vás počkaj v Příčný. Vy víte kde” odpověděl jim a dál se věnoval zákazníkům. A že jich tu bylo. Mladí i starší čarodějové různých ras a původu. Ron ještě cosi zavolal na Toma, ale jeho slova zanikla v davu. Poté se konečně naše početná skupinka vydala ke svému cíli cesty. Na příčnou ulici.