Phoenix [HP]

18.

O měsíc později se konal nábor do famfrpálového družstva Nebelvíru. Ke Queenině nelibosti musela dennodenně poslouchat neskutečně otravné řeči o famfrpálu ze všech stran. Jestliže proti famfrpálu a létaní nic neměla, dokola omílané téma jí to zprotivilo. Kromě Jamese Siriuse Pottera, který o náboru básnil od prvního ročníku, své štěstí chtěla zkusit také Olivia.
  Olivia samozřejmě přemlouvala také své nejbližší přítelkyně, aby jí alespoň přišli držet palce, když už se nechtějí zúčastnit náboru. Rose to téměř ihned odsouhlasila s tím, že není nad to si na čerstvém vzduchu pročistit dutiny. Nebýt Oliviina otráveného pohledu, byla by jim Rose povyprávěla o jedné mudlovské spisovatelce, která se zabývá právě zdravým životním stylem. Oproti tomu Queenie bylo těžké přemluvit. Obávala se dalšího nepříjemného setkání s Potterem. Ale jelikož Liv byla téměř jako její rodina, nakonec souhlasila. Obě dívky toho ale velmi litovali, když později seděli zachumlané do kabátů s nosem zabořeným do tlusté nebelvírské šály vedle svých kamarádů z nebelvírské koleje. Lysander, který přišel svého kamaráda podpořit si ihned své rudovlasé kamarádky všimnul a spokojeně se vedle ní usadil. Nezapomněl jí přitom nabídnout cukrovinku.
Bohužel karmínově rudé vlasy neunikly ani bystrému oku Jamese Pottera, který se na koštěti začal všemožně předvádět, jen aby na dívku zapůsobil. Queenie však svou pozornost upírala pouze na svou kamarádku a pevně jí držela v kapsách pěsti pro štěstí. Několikrát na ní ukázaly s Rose zvednuté palce, načež si je zase rychle schovaly do teplých kapes kabátu.
  Nábor se blížil ke konci, když se Queenie rozpomněla, že ještě nemá hotové pojednání o Trolské válce z roku 115. Rose nemusela nic vysvětlovat, jelikož dívka byla ohledně učení velmi chápavá. Sama jen odvětila, že to má již dva dny hotové a popřála jí hodně štěstí. Lysander byl očividně tolik zažraný do děje, že se po dívce ani neohlédl.
  Dívčina odchodu si všiml jeden jediný člověk, který bez ustání upíral oči k tribuně. Dívka mu svou přítomností dodala nevědomky tolik odvahy, že na náboru opravdu zazářil. Kapitán nebelvírského kolejního družstva Nick Leroy, byl s jeho výkonem více než spokojen. Bylo však štěstí, že dívka odešla na úplném konci, jelikož James, který hleděl na její odcházející záda málem dostal potloukem do hlavy.

Ticho knihovny bylo uspokojivé. Jediné, co bylo slyšet bylo občasně zašustění stránek knih nebo škrábání brku. Občas se ozvalo jakési zachichotání nějakého zamilovaného páru, kterému se klid knihovny zdál jako perfektní místo pro schovku. Madam Pinceová, přísná knihovnice, však měla uši jako ostříž. Tyto schůzky díky ní, neměly dlouhého trvání.
Queenie se zašila do jednoho prázdného oddělení a své studijní materiály rozložila před sebe na stůl. Historie jako taková jí moc nebavila, ale přesto se její brk ani na chvíli nezastavil. Z hloubavého zamyšlení nad tím, proč se kouzelníci u Merlina musí učit historii trolů, jí vyrušil nově příchozí.
Byl to malý, výrazně hubený chlapec s uhlově černými vlasy. Měl je naprosto perfektně sestříhané a upravené tak, že vynikaly jeho ostré rysy. Bylo na něm vidět, jak se snaží usilovně něco najít. Queenie z něj cítila jistou bezradnost až rezignovanost. Proto se odhodlala a došla mu na pomoc.
„Ahoj, co potřebuješ?" usmála se na něj přátelsky. Chlapce zde v životě neviděla, takže usoudila, že je to prvák. V jejím ročníku rozhodně nebyl. Tak zajímavý obličej by si pamatovala. Chlapec se na ní leknutím otočil. Dívka spatřila dvě velké smaragdově zelené oči. „A-ahoj." dostal ze sebe chlapec rozpačitě a v bledém obličeji lehce zrudnul. Poté ale zrozpačitěl ještě víc, když zjistil, že přeslechl, na co se ho ona dívka ptala. „Můžeš...můžeš to..no...," koktal a svůj pohled směřoval všude možně jenom ne na ní. Dívka se k jeho překvapení zasmála. „Zopakovat? Samozřejmě že můžu," dodala klidným hlasem. Chlapec se jí zdráhavě zadíval do očí. Jako mnoho dalších i jeho uchvátila ta temná modř. Cítil se hned klidněji. „Ptala jsem se co potřebuješ. Mohu ti pomoct." Queenie se chlapec kdovíproč zamlouval. Avšak něco se jí na něm zdálo neskutečně povědomé. Jako kdyby ho už někdy viděla.
  Tmavovlasý chlapec se zmateně díval na dívčinu rudo-zlatou kravatu. Avšak, když spatřil její přívětivý úsměv zakroutil nad svými pesimistickými myšlenkami hlavou. „Ano, jistě. Chci říct. Hledám knihu o lektvaru zvaném Doušek živé smrti." pronesl poněkud zachmuřeně. Queenie se rozesmála. „Doušek živé smrti říkáš? Ten Křiklan má opravdu smysl pro humor." Chlapec se zatvářil nechápavě, proto pokračovala. „Nedávno jsme na přesně tomhle lektvaru pracovali my. V rámci opakování. Kdyby nebylo toho nemožného Pottera, byla by ta hodina velmi příjemná," povzdechla si. „Jeho kotlík totiž celý explodoval a obalil mě slizem." zavrtěla nad tou vzpomínkou hlavou. Stále nechápala, jak mohl být tak hloupý.
  Chlapec se podrbal na zátylku. „No to se mému bratrovi podobá. Divil bych se, kdyby to neměl na svědomí on." Queenie vykulila oči. Tak proto se jí zdál tolik povědomý. Ty rysy, ty vlasy, ten úsměv s ďolíčky. Když se chlapci však zadívala do očí poznala, že přesně to on nechce. Nechce, aby si ho někdo spojoval se svým potřeštěným bratrem. A dívka, učinila moudré rozhodnutí, když se rozhodla, neodsuzovat ho podle jména. Však jeho otec je podle všech také velmi milý člověk.
  Napřáhla k němu proto ruku a usmála se nejvlídněji, jak jen dokázala. „Já se jmenuji Queenie. Ráda tě poznávám."

S Albusem poté strávila příjemné dopoledne. Rozhodně příjemnější než ráno na zmrzlých tribunách famfrpálového hřiště. Oba dva si měli mnoho co říct. A kupodivu nepadlo jediné slovo o Jamesovi. Albus byl podle všeho velmi klidné a mírné povahy. Vždy nejprve myslel, než něco činil. Oproti jeho divokému bratrovi, který byl jak nezastavitelný liják, byl Albus příjemná ranní sprcha.
  Z jejich vášnivého rozhovoru o tom, zda jsou vlkodlaci pro kouzelnickou společnost tak nebezpeční, jak někteří tvrdí, je vyrušily blížící se kroky. Nebyla to však madame Pinceová, ale jediný platinově blonďatý Zmijozelský chlapec na hradě.
Nejprve se přátelsky, téměř bratrsky pozdravil s Albusem, což bylo pro Queenie nanejvýš zvláštní, než se pohledem přesunul k ní. „Ahoj, Queenie. Rád tě zase vidím." usmál se na dívku mile. Queenie se také roztáhly koutky úst do úsměvu a poté Scorpiuse lehce objala samou radostí. Od začátku školního roku sním totiž neměla možnost promluvit a velice jí tento tichý milý chlapec chyběl.
  Scorpius byl lehce vyveden z míry, ale očividně mu to vůbec nevadilo. Tuto malou rudovlasou čarodějku s nemizejícím úsměvem na rtech měl opravdu rád. A hlavně proto, že byla jedna z mála studentů, kteří se na něj nedívali jako na syna smrtijedů. Queenie se na něj dívala jako na sobě rovného. Bez předsudků a nenávisti. A toho si on cenil.
  „Jaké byli prázdniny Scorpe?" zeptala se ho, jakmile si opět sedla k chechtajícímu se Albusovi za stůl. Scorpius jen protočil oči. „Ále, otec se rozhodl nás vzít na dovolenou do Francie." Queenie se podivila. „Ale to je přeci skvělé non Monsieur?" optala se nejistě. Scorpius se nevesele usmál. „Oui madame, jenže celou dovolenou jenom pracoval, takže to za moc nestálo." „To mě moc mrzí. Ale můžu tě uklidnit, že i mé prázdniny u Smithových stály za starou bačkoru." ušklíbla se na něj vesele. A kupodivu mu tím zvedla náladu, jelikož se také zasmál a opřel se pohodlně o stůl. „Myslím, že vám dvěma by někdo měl na dva měsíce propůjčit mého nemožného bratra. Vsadím se o všechny galeony v rodinném trezoru, že byste se nechali raději pokousat od upíra, než sním přenocovat v jedné místnosti." otráveně se do jejich stížností vměstnal Albus. Queenie se smála ale nemohla sním jinak než souhlasit.
  Chvíli si poté všichni tři vesele a především tiše povídali a nejednou si udělali legraci z malého Albuse, který byl z nich nejmladší. Avšak jak se ukázalo, rozumu měl na rozdávání. „Měl by trochu propůjčit i svému bratrovi," pomyslela si Queenie.
  Najednou sebou Scorpius trhnul. „Do háje." zanadával si. „Málem jsem ti zapomněl říct Queenie, že ti Eliott vzkazuje, ať na něj počkáš po obědě před velkou síní. Zdržel se na nějakým trestu, který si odpykává kvůli Potterovi," zarazil se, „Myslím tím toho Pottera seniora." opravil se poté s lišáckým úsměvem. Queenie i Albuse to rozesmálo.
  „Vyřiď u oběda Theovi, že se budu těšit." usmála se Queenie a začala si balit pergameny do školní brašny. „Theovi?" nechápal Albus. „Jeho druhé jméno." odpověděla spěšně Queenie s úsměvem nad onou vzpomínkou. „Je Theodor."

„Proč mi pomáháš? Nejsi slepá? Vidíš mojí kravatu?" zeptal se tiše mladý Zmijozel dívky, která mu kapesníkem utírala krev prchající z drobné ranky na jeho tváři. Dívka se při jeho slovech zamračila a pevně mu pohlédla do očí. „Jistěže vím, z jaké koleje pocházíš. A je mi to upřímně naprosto u Brumbálových kulatých brýlí. Barva koleje především hodnotí tvou volbu, to, jaký jsi, to žádnou kravatu nemá. A pokud jsi dobrý člověk, budu tu vždy pro tebe Theo." usmála se lehce a přiložila mu opět kapesník ke tváři. Chlapec neměl slov. Tato dívka ho učarovala nejen svým jedinečným vzhledem ale také svým chováním, které naprosto popíralo vše, co dosud znal. Popravdě, než dorazil na tuto školu, nikdo se k němu nikdy takto mile nechoval. Bylo to pro něj všechno neskutečně nové.
Zmohl se jen na jediné. „Theo?" tázal se stále překvapeně. Dívka naproti němu se rozpačitě začervenala. „Ehm...no...Je to tvé druhé jméno ne?" sklopila pohled k zemi. Chlapec se usmál tím největším úsměvem, jaký kdy zdobil jeho tvář. Jeho vždy ledové oči jako by roztály. „Ano je Queenie, děkuji."

  Když vstupovala do Velké síně v příjemné společnosti s Albusem a Scorpiusem, neuniklo jí několik nahněvaných tváří. Zvlášť od Nebelvírského stolu si vysloužila mnoho nesouhlasných pohledů.
  Jediný chlapec však více nahněvané pohledy posílal ke Zmijozelákům, než k ní samotné. Byl to chlapec, jenž nesl stejné příjmení jako dívčin nový kamarád. James Sirius Potter byl nanejvýš rozmrzelý z toho, že ona dívka, na kterou se tak usilovně snažil zapůsobit, dala přednost jeho sucharskému bratrovi a tomu idiotovi Malfoyovi, před ním samotným. Jeho výtečná nálada klesla nyní na bod mrazu. A stačilo tak málo.