Phoenix [HP]

36.

  Po roce stála mladá čarodějka na prahu domu, který dřív nazývala svým domovem. Bylo to místo, ve kterém vyrůstala. Ale po smrti její milované tetičky jakoby všechna láska, kterou k tomu domu chovala úplně vyprchala. Již to bylo jen místo, které měla zapsané v úředních papírech jako její trvalé bydliště. Dnes byl její domov však naprosto někde jinde a s jinými lidmi.
  Dokonce chvíli váhala, jestli nemá zaklepat. Pak nad sebou ale zakroutila hlavou a vzala za kliku. Když stála s velikým kufrem v předsíni, nestačila se divit. Všechno zde bylo naprosto...jiné.

Stěny domu nebyly již příjemně hřejivě krémové. Naopak byly obarveny na starorůžovou barvu. Nábytek byl zdá se zcela přeskládaný. Kromě obrázků svatých visely všude po stěnách fotky výstavních pudlů. Queenie tedy bylo ihned jasné, kdo za tím vším vězí. Kufr nechala kufrem a udiveně se procházela spodním patrem domu. Kromě toho, že se zde necítila jako doma tu dokonce ani nic nepoznávala. Obývací pokoj byl narvaný k prasknutí jakýmsi nevkusným květovaným nábytkem s všemožnými volánky a krajky. Velká nástěnná televize vypadala vedle staromódního nábytku opravdu ohavně. Jídelna, dříve skromná a prostorná byla také změněna k nepoznání. Kulatý prosklený stůl by býval poměrně hezký, kdyby kolem něho nestály odporně křiklavé oranžové mohutné židle. Dívka málem zakopla o barovou stoličku, která se jí připletla pod nohy při vstupu do kuchyně. „Ona sem dokázala narvat i bar?" nechápavě se rozhlížela Queenie. Naštěstí kuchyň byla z celého bytu pozměněna nejméně, za což byla dívka vděčná. Alespoň něco jí přesvědčilo o tom, že si nespletla dům.
Zapřela se o perfektně nablýskanou linku a vyhlédla z okna na zahradu. Nestačila se divit, když namísto okrasných keřů a květin, které si tetička Eileen tak opečovávala, spatřila obrovský bazén přes půl zahrady. A u něj několik lehátek.
  Na jednom z lehátek se rozvalovala opálená žena, která měla na svědomí všechny změny v tomto domě. Na sobě měla upnuté oranžové jednodílné plavky, ze kterých však už napohled lezlo všechno, co mělo zůstat pod nimi. Na obarvených blond vlasech měla nasazený slaměný klobouk a sluneční brýle. V ruce svírala skleničku čehosi, co Queenie z dálky nemohla identifikovat. Pravděpodobně v tom byl však alkohol.
Když dívka vycházela z kuchyně, pod nohama jí proběhla jakási bílá chlupatá koule. Pravděpodobně jeden z Gloriiných milovaných psů.
  Strýce nikde neviděla a proto usoudila, že je ještě v práci. Vydala se tedy do druhého patra, ze kterého se ozývala ohlušující popová hudba, která Queenie tahala za uši. Váhala, jestli vstoupit do Charlottina pokoje, ze kterého se hudba ozývala. Když však slyšela mnohonásobný dívčí smích, rozmyslela si to. Měla zde návštěvu. A Queenie netoužila po tom, se sní setkat.
   Před svým pokojem se pozastavila. Již podle dveří, obarvených na sytě růžovou barvu, poznala, že je něco špatně. A poté co vstoupila se jí to jen potvrdilo. Její skromný pokojík byl změněn k nepoznání. Pravděpodobně ho už ani nemohla nazývat svým pokojem. Nic z jejích věcí zde totiž už nebylo. Její postel byla ta tam a namísto toho tu stály tři obrovské chlupaté pelechy pro psy. Na místě, kde stála její skříň s psacím stolem, byl maličký stoleček a na něm tři psí misky. Po stěnách obarvených na oranžovo, všude visely fotky Gloriiných psů. Po místnosti se povalovaly všemožné psí hračky. Dokonce zde byl věšák na jejich oblečení. A nakonec. Její ohromná knihovna stála sice na místě, ale všechny knihy byly pryč a namísto nich se na policích vyjímaly všemožné trofeje a ceny, které kdy Glorie se svými psy na výstavách vyhrála.
   Queenie bylo do pláče. Ale slzy okamžitě zahnala. Musela. Za ní se totiž ozval tichý smích. Když se dívka otočila, její modré oči se setkaly s tolik známými šedými. „Prohlížíš si svůj bývalý pokojíček?" zachichotala se Charlotta. Když si jí Queenie prohlédla zjistila, jak moc se za ten rok změnila. Byla stále tak vysoká a hubená. Její dlouhé rovné vlasy však měla navlněné a její tvář zdobila silná vrstva make-upu. Na čerstvě čtrnáctiletou dívku vypadala až moc dospěle.
   „Asi v tý polepšovně přišla o řeč." zasmála se vedle Charlotty její kamarádka. Byla také vysoká a štíhlá, ale měla krátké blond vlasy. Tunu make-upu však měla na tváři také. Pak jí došla její slova. Polepšovna? Aha. Její "rodinka" si zřejmě nemohla odpustit jakýkoliv pokus o její ponížení a nazvala její školu polepšovnou.
  „Můžu tě ujistit, že mluvit ještě umím. Akorát mi nějak dochází slova, když se tu tak rozhlížím." zamračila se na ně rudovláska. Dívky se však jen hloupě zachichotali. „No tak se tu nerozhlížej dlouho. Tvý místo je teď na gauči." ušklíbla se na ní škodolibě Charlotta a její dvě kamarádky se hloupě zasmály. Queenie vytřeštila oči. „Prosím? Jak na gauči? A kde mám u Merlina všechny svý věci?!" Cítila zlost. Ale ta pomalu ustupovala a přicházela lítost a úzkost. Netušila, že až tak bezcenná pro svou rodinu je. Netušila, že jakmile vytáhne paty z domu, začnou jí všude pomlouvat, a ještě jí přestěhují na gauč. Je to jako kdyby zde již nebydlela.
   „Ta polepšovna za moc asi nestojí co? Nějak moc si dovoluješ. A co to ten Merlin je? Tvůj imaginární kamarád?" zachichotala se opět ta blondýna a ostatní dívky sní. Queenie si jich ale nevšímala a svůj zrak pevně upírala pouze na svou sestřenici. Ta jen otráveně protočila očima, ale odpověděla jí. „Myslim, že je táta odtáhl někam do sklepa. Chceš se snad zabydlet tam?" provokativně se ušklíbla. Dívky vedle ní se stále tak hloupě chichotali. Queenie už v přítomnosti těch slepic odmítala být. Oproti nim se zdála být Helene Flintová rozený génius. Když sešla schody, ještě za ní slyšela křiknout: „Užij si to ve sklepě!" Pak už jen bouchly dveře od pokoje a opět se celým horním patrem rozezněla nějaká nekvalitní popová hudba.