Phoenix [HP]

20.

  Nastal den, na který se Queenie těšila ze všeho nejvíc. Měla, proto několik dní vše zabaleno a již jen nedočkavě vyhlížela z okna známý nablýskaný Chevrolet rodiny Scamanderů. A skutečně se dočkala. V pravé poledne o 31. prosince před domem zastavilo černé nablýskané auto, které však bylo více mokré než špinavé od rozjetého bahna na silnicích. Bylo to možná proto, že toto auto bylo více ve vzduchu než na kolech.
Queenie vyběhla z domu dřív, než kdokoliv stihl zazvonit a vrhla se do náruče překvapeným dvojčatům. Poté objala i tetičku Lenku a přátelsky si potřásla rukou s panem Scamanderem.
Lysanderovi se to její neobvyklé radostné běsnění však nezdálo. Obvykle byla lehce stydlivě milá a veselá, ale teď bylo poznat, že má na krajíčku samou radostí. Něco rozhodně nebylo v pořádku.
„Stalo se něco holčičko?" optala se jí Lenka dřív než to stihl udělal její syn. Lorcan mezitím usilovně přemýšlel nad důvodem její podivné nálady, než aby se ptal. Kdyby přeci chtěla, svěřila by se jim. On jí však zcela chápal, jelikož si své problémy také nechával pro sebe.
Queenie popotáhla nosem. „Ne, vůbec nic. Teď už je vše v pořádku." utřela si koutky očí a usmála se. „Jen jste mi opravdu moc chyběli."
O Nový rok byla dívka obklopena pro změnu hromadou lidí. S Mlokem Scamanderem si skutečně padla do oka a většinu večera spolu probírali mnohé kouzelné tvory a jejich práva na volný pohyb. I babička dvojčat paní Porpentina, jak jí směla říkat, byla vskutku laskavá. Byla to maličká štíhlá paní a voněla po cukroví. To se dívce ihned zalíbilo.
  Když byla přesně půlnoc, zavřela rudovláska oči a přála si, aby se vyplnilo mudlovské přísloví: Jak na Nový rok, tak po celý rok.

  Zima odešla stejně rychle, jako se objevila. A druhé pololetí bylo v plném proudu. Všichni studenti se horlivě připravovali na závěrečné zkoušky, které je měli za pár měsíců čekat.
Obzvlášť Rose Weasleyová vše brala smrtelně vážně. Sestavila si pevný rozvrh dne a donutila své přítelkyně i nebohého Lorcana, aby si ho sestavili také. Pokusila se k tomu donutit i své bratrance, ale ti jí s poťouchlými úšklebky poslali do vzdálených končin.
Olivia se kupodivu také chytila za svědomí, protože se pod Rosiiným všetečným dohledem lehce otráveně učila. Neustále všem okolo opakovala, že přeci musí nějak prolízt. Jako kdyby chtěla všechny ujistit, že v tom není dobrovolně.
Queenie však měla hlavu jak v oblacích. Učení jí nedělalo starosti. Dělala si starost o svou nemocnou tetičku. Neustále posílala školní sovy po svém dědečkovi, panu Ollivanderovi, či Lence, aby jí průběžně informovali o jejím stavu. I přes jejich dobrosrdečné vzkazy se stále stejným zněním: „Vše je v pořádku, teď se hlavně věnuj škole," si starosti dělala. Nebyla hloupá a bylo jí tedy jasné, že jí nechtějí znervózňovat špatnými zprávami.

  O měsíc později se konal první letošní famfrpálový zápas. Hrál Nebelvír proti Mrzimoru. I přesto, že se Queenie bránila, byla donucena na zápas přijít. Nakonec však byla vzrušeně štěbetajícímu Lysanderovi vděčná, že jí na zápas dostrkal. Dokázala se alespoň na chvíli odreagovat. Také to k radosti jejích přátel bylo po dlouhé době, co se opět usmívala.
Oproti tomu Rose, která seděla z druhé strany vedle Queenie, zabalená v červeném Weasleyovském svetru, si neustále něco bručela pod vousy. Stejně jako Queenie i ona z duše nenáviděla brzké vstávání a momentálně spřádala pomstu na jejich exotickou přítelkyni a spolubydlící, která s obrovským transparentem vzrušeně nadskakovala vedle ní. Do týmu jí sice nepřijali, ale to nezastavitelné Olivii nijak nepřekáželo ke štěstí.
  Zato takový Fred Weasley, věrný přítel Pottera a Lysandera z nepovedeného konkurzu nebyl dvakrát nadšen. Queenie přišlo, že to bere jako svou povinnost při svém jménu, dostat se do týmu. Jeho otec i strýcové přeci také hráli. Avšak pár vytopených záchodů, obarvení nesmrtelné paní Norrisové na růžovo a následný týden školního trestu, dokázalo jeho rozrušení ukojit.
Zazněly famfáry a obě družstva vylétla za hlasitého potlesku- ke kterému se bezděčně připojila i Queenie- ze svých šaten.
Zvědavě si prohlížela známé i neznámé tváře hráčů. Za Nebelvír kromě jediného druháka hráli samí starší studenti, které Queenie sotva znala od vidění. Z Mrzimoru Queenie poznala pouze hnědé hřebíkovité kadeře hráče mrzimorského družstva. Aaron Oliver Wood byl proslulý pro své neobvyklé brankářské schopnosti. Málokdy nechytil camrál. Ano toto vše dokázala Queenie pochytit od všudypřítomné Olivie a přespříliš nadšeného Lysandera. Queenie ho však znala pouze jako vstřícného chlapce, přesnějšího než hodinky ředitelky McGonagallové. Byl to také on, kdo jí jako malé prvačce před rokem pomohl odeslat v sovinci své první psaní. Byla mu za to doteď velmi vděčná, jelikož by bez jeho pomoci byla dočista ztracená. Jejím zvědavým očím však zabránil ve výhledu jakýsi střapatý stín.
„Pottere." procedila skrz zuby s pohledem připoutaným na rudo-zlatém dresu s číslem 18, toho arogantního hocha. Ten se však naprosto bezstarostně usmíval. Queenie tuto jeho bezstarostnost za jakékoliv situace nenáviděla, a zároveň jí ve skrytu duše obdivovala.
  „Zdravíčko Ollivanderová!" pokřiveně se ušklíbl a prohrábl si husté černé vlasy. Queenie s hrůzou zjistila, že několik dívek nedaleko od ní zasněně zavzdychalo. „Jestli jeho ego nebylo ve výsostných výšinách doteď, tak po tomhle tam zamíří." pomyslela si Queenie zamračeně a dál chlapce propalovala pohledem. „Co tady zase chceš? Nezačíná ti náhodou zápas Pottere?" zdůraznila jeho příjmení.
„Neměj strach Ollivanderová. Já ho nepropásnu." mrknul na ní, až se jí málem obrátil žaludek vzhůru nohama. „Já nemám strach Pottere." zavrčela podrážděně. James si z toho ale pranic nedělal a mluvil dál. „Myslel sem, že bys mi chtěla nejspíš popřát štěstí," dodal, a i přes svůj samolibý úsměv se na dívku s nadějí zadíval.
  „Příště radši nemysli. Nejde ti to. A buď tak hodnej a odleť raději chytit tu zlatonku Pottere." mrzutě se mračila dívka. Potter si z toho však nic nedělal a naposledy po ní blýsknul úsměvem, než odletěl na své místo.
I když to dívka netušila, na jejím štěstí mu záleželo více než na jiném. A i když si byl jistý, že zlatonka mu neunikne, trocha motivace by mu jen prospěla. A poté co vítězně svíral svou první zlatonku nad hlavou, v uších mu zněly pořád ta samá slova: „Odleť chytit tu zlatonku Pottere."