Phoenix [HP]

29.

  „Měním na červený." hodila před sebe Queenie kartu a zasmála se Lysanderovo zadumanému výrazu. „Ha! Bereš dvě!" zajásal chlapec a hodil před sebe kartu se srdcovým motivem. Dívka se rozesmála. „Jo leda tak až naprší a uschne. Tohle je prosím pěkně srdcová osmička, dvě budu brát, když budeš mít sedmičku a tu očividně nemáš." vysvětlila se smíchem. Lysander se plácl do čela a s velkým úsměvem si kartu vzal zpět. „Tak teda stojíš!" hodil před sebe jinou kartu. Queenie zaúpěla. „U Merlina Lysandere! Však to je žaludová stopka, já změnila barvu na červený!"
  Měla pocit že už to chlapec dělá schválně. Normálně měl opravdu geniální mozek, ale dnes to vypadalo, jako když ho nechal zamčený ve svém pokoji. „Dobře, dobře, nezabíjej mě hned prosím!" vykřikl se smíchem, až se několik studentů ve Velké síni otočilo. Dokonce i poblíž sedící Lorcan, hluboce začtený do nějaké tlusté bichle, si pohoršeně mlaskl. „Pst, Lysandere!" okřikla ho tiše Queenie šeptem. Nerada na sebe strhávala pozornost.
Bylo 30. prosince, akorát den před silvestrem. Ostatní studenti se měli vracet přesně 1. ledna, takže prozatím panoval na hradě pořád mírumilovný klid. Dnes venku obzvlášť vydatně chumelilo, a tak se Queenie s dvojčaty rozhodla strávit dopoledne v nazdobené Velké síni. Podobný nápad měla i valná většina zbývajících studentů, kteří si posedali ke dvou spojeným stolům v prostorné místnosti a buď se bavili pospolu, nebo podobně jako Lorcan sami se sebou.
„Zase jsem vyhrála." zkonstatovala Queenie když odhodila poslední kartu na stůl. „Hurá!" zasmál se Lysander a zvednul paže do vzduchu. Dívka chňapla po balíčku karet a začala je míchat.
   „Já ti nevím. Mám takové dvě teorie a jedna je pravděpodobnější než druhá." zírala na karty, zatímco promluvila k naproti sedícímu chlapci. „Ano? A to jaké?" zvědavě si poposedl Lysander a zakousl se do cukroví, které se nacházelo v misce po jeho pravici. Queenie se škádlivě ušklíbla. „Buď to z nějakého tvého nepochopitelného důvodu kazíš schválně, nebo tě už Potter stihnul nakazit svou nehoráznou blbostí." V tu chvíli, co to dořekla, jí přistál kus vanilkového rohlíčku na tváři. Lysander se málem zadusil smíchy. V neudušení se mu pomohla ruka jeho dvojčete, která se téměř nevzrušeně natáhla jeho směrem a třikrát ho praštila do zad. „Prosím." pronesl Lorcan, zatímco stáhnul svou ruku zpět k sobě. Oči přitom ani na chvíli neopustili psaný text knihy. „Děkuu." zahuhlal druhý chlapec, než se nanovo rozesmál.
  „Ne Queenie vážně. Chápu, že James dokáže být někdy..." „Nevychovaný, nemožný, sobec, ničema..." začala vyjmenovávat rudovláska. Lysander protočil oči. „Ale má i své světlé stránky. Kdybys ho někdy viděla, jak se stará o svou rodinu, nebo o své přátele, určitě bys změnila názor." nenechal se odradit. Dívka po něm však jen hodila ironický úsměv. „Jenže já místo toho viděla, jak bezohledný a zlý dokáže ke svým spolužákům být, a to jenom na základě předsudků. Říká hloupé a bolestivé věci lidem, kteří si to ani trochu nezaslouží." zakroutila nad tím hlavou a položila zamíchaný balíček karet na stůl. „A taky mě nemůže nechat ani na vteřinu být. Je jak osina v zadku." Lysander si povzdechl. Nechtěl se se svou kamarádkou dohadovat. Mrzelo ho, jaký má na jeho nejlepšího přítele názor, jelikož on ho znal v jiném světle než dívka. Ale vyčítat jí nic nemohl. Věděl moc dobře, jak hloupě se James v Queenině přítomnosti choval. Ale jakoukoliv domluvu chlapci už dávno vzdal, jelikož James měl svou hlavu.
   „Jak vůbec pokročilo pátrání?" odbočil od tématu. Queenie se lehce zarazila, ale poté klidně odvětila. „Špatně, nikde není ani zmínka. Od Dominique z posledního ročníku jsem si dokonce půjčila na chvíli notebook, ale jako kdyby má rodina zmizela z povrchu zemského." povzdychla si.
  Částečně říkala pravdu. Ale nenáviděla tu svou část, která mu zalhala, když řekla, že nic neobjevila. Při poslední návštěvě zakázané sekce knihovny si totiž dívka onu knihu, ve které se dopátrala k rodokmenu její matky, schovala pod tričko a propašovala jí do svého pokoje. Lysanderovi se o tom protazím rozhodla pomlčet. Rodina Grindelwaldů, popisována jako výhradně černokněžnická jí totiž naháněla hrůzu. Zejména to podivně známé jméno Gellert Grindelwald jí leželo na mysli. Musela co nejdřív zjistit, kdo tento člověk byl. Poté až to zjistí, rozhodne, jak s těmi novými informacemi u svých přátel naloží.