Phoenix [HP]

52.

O pár dní dříve...

S hlasitým prásk noc protnuli siluety dvou osob. Ocitli se na liduprázdné ulici nedaleko velké železné brány vedoucí na příjezdovou cestu k jakési barabizně. Bylo to však na první mudlovský pohled. Když menší a robustnější z mužů vytáhl svou hůlku a poklepal s ní na příčku železné brány a tiše zamumlanou formulí, vynořil se před nimi pohled na velké tmavé sídlo, jehož okna prosvěcovala okolní svět.
    „Aaa starý Rookwood." Ozval se u brány jakýsi zastřený hlas. „Nech si těch řečí Flinte a otevři." Utnul ho ostrý hlas muže, jenž v ruce stále svíral kouzelnickou hůlku jako zbraň připravenou k úderu. Oslovený na to bez dalších řečí bránu otevřel. Oba muži si to následně mířili k velkému domu. Zatímco mladík se nenápadně rozhlížel kolem sebe, jeho otec zde jistě nebyl poprvé. Na jistotu si to mířil po schodišti do prvního patra a následně se proplétal několika chodbami. „Upozorňuju tě, že dokud tě nevyzve ke slovu, budeš držet tlamu jasný! Budeš slušnej, milej a cokoliv řekne, splníš. Jinak si pak doma dáme malé opáčko slušnýho chování!" pronesl výhružným tónem starší muž ke svému synovi. Tomu nepříjemně zamrazilo na zádech, když si vzpomněl, jak naposledy vypadala otcova lekce slušnýho chování. Navenek však nedal nic znát a prohodil pouze: „Ano otče."
Tmavovlasý muž zaklepal na dveře a vyčkal, než se ozvalo vysokým hlasem „Vstupte!" Po vstupu do místnosti se mladíkovi naskytl pohled na dlouhou místnost, vyplněnou masivním stolem, kolem kterého mohlo být postaveno zhruba padesát židlí. V čele stolu a zároveň nejdále ode dveří seděla v širokém křesle osoba.
   „Paní Riddleová." Poklonil se starší z mužů ode dveří té osobě. Mladík byl tak zaražený ze situace, že se zmohl jen na lehký náznak hlavou poté, co ho otec přísně zpražil pohledem. Nezdálo se, že by to však oslovenou pohoršilo, ba naopak. Potutelně se té situaci usmívala a pokynula mužům, aby k ní usedli.
Mladík posazený hned vedle svého otce měl tu možnost si konečně, v těchto dnech, tolik známou osobu prohlédnout. Žena sedící po levici jeho otce nemohla mít více než třicet let. A byla...úchvatná. Svým způsobem. Měla bledou pleť, jak mramor bez jediné vrásky, dlouhé černé vlasy stažené z obličeje a ty oči...černější než jeho. Černé jako temnota sama. Mladík musel dát všem povídačkám za pravdu. Opravdu byla děsivě krásná. Jako její matka.
„Má paní, dovolte mi, abych Vám představil, jak jste si přála, mého nejstaršího syna. Zachary Felix Augustus Rookwood II.." Pronesl starý Rookwood a pokynul k mladíkovi rukou, aniž by se na něj přitom podíval. Delphiny Riddleová přehodila nohy přes opěradlo křesla a pohodlně se rozvalila, zatímco přejížděla mladíka zkoumavým pohledem. Ten jí pohled do očí opětoval, avšak po chvíli to nevydržel a uhnul. To mladé ženě vykouzlilo posměšný úšklebek na rtech. „Vidím, že krásu Váš syn nezdědil po Vás Zachary." Pronesla směrem k staršímu muži, aniž by však od chlapce odtrhla zrak. Mladík se pro sebe usmál, když si všiml otcova napětí. Bavilo ho, jak se ženy bál. Ten velký muž, jako kdyby se najednou scvrkl. „Musím však vyzdvihnout tvou snaživost Zachary. Jsi mi věrným společníkem. A to já umím ocenit." Přesměrovala zrak na muže po své levici. Rookwooda ta slova viditelně potěšila. „Splním vše, co si přejete má paní." Černovláska se pro sebe usmála nad tou ponižující situací, ve které se muž nacházel. A egoisticky jí bavilo, že jí projevoval stejný respekt, jako kdysi jejímu otci.
„Notte!" křikla najednou do ticha. Po chvíli se otevřeli dveře a do místnosti vkročil jmenovaný muž. Tmavé vlasy s několika šedinami měl jako vždy perfektně učesané a na sobě měl oblek drahé mudlovské značky. Pomalým, ležérním a zároveň elegantním krokem si to zamířil k černovlasé ženě. „Můj drahý Theodore! Nech připravit hostům pokoje. Tady Zachary půjde rovnou s tebou." Pokynula hlavou ke staršímu z mužů. Ten vyslal poslední varovný pohled ke svému synovi než se ve společnosti Theodora Notta, váženého čistokrevného čaroděje a pánovi tohoto domu, vydal ze síně ven.
„Tak Felixi! Budu ti tak říkat, ať se mi nepletete." Zachechtala se černovláska. „Zavolala jsem si tě sem z jednoho prostého důvodu." S lehkým zavrzáním odsunula křeslo od stolu a opřela se o stůl kousek od mladého Rookwooda. Ten poněkud zrozpačitěl, když mu oči sklouzly na její dlouhé nohy navlečené do krátkých přiléhavých šatů a tmavých silonek. Černovláska se samolibě usmála. „Mám pro tebe jeden speciální úkol. A tebe jsem si vyvolila, abys mi s ním pomohl Felixi." Pronesla zastřeným hlasem a pohladila chlapce po tváři. Tomu se zadrhl dech a omámeně jí hleděl do očí. „Potřebuji, abys od září nastoupil do posledního ročníku do Bradavic. Staneš se tu mou spojkou, mou pravou rukou Felixi." S dalšími slovy se pomalu naklonila k mladíkově obličeji a vtiskla mu polibek na čelist. Chlapci na tom místě naskočila husí kůže a Delphiny věděla, že jeho loajalita je jen její. „Cokoliv má paní. Cokoliv."