Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Luna seděla v křesle popíjela čaj a čekala na příchod starého muže. Samozřejmě věděla o každém jeho příchodu. A nikdy to nebyl úplně obyčejná návštěva. Takovou by u něj ani nečekala.
„A tak jsme tady zase. Jen o několik desetiletí později." Promluvila, když za sebou uslyšela kroky. A bylo jí hned jasné, kdo byl za jejími zády. „Vždy jste o krok na před, má paní." Starý čaroděj ze zastavil několik kroků od ní, sundal si svůj špičatý klobouk a lehce se uklonil.
Pomalu se otočila a podívala se na něj. „Kdybych nebyla, vyděsilo by mě to." Zmínila a opřela se, než pokynula na druhé křeslo. „Prosím, usaďte se ke mně. Čaj je stále teplý." Nabídla.
Chvíli mlčela a koukala před sebe. Byl příjemný klid, ráda poslouchala zpěv ptáků, šum vody. Líbilo se jí, jak jí ovívá příjemný jarní vánek. Měla prostě ráda svůj klid a přírodu.
„Zajímavé, že? Hobité se dožívají vysokého věku, ale 111 let... Jakpak se to asi stalo?" Přemýšlela, i když přesně věděla. Samozřejmě cítila moc prstenu od té doby, co ho Bilbo našel.
Jen byla prozatím klidná. Nezdálo se, že by někdo hledal prsten v Kraji mezi hobity. A nebylo to tak, že by Bilbo tušil, co vlastně v jeskyni objevil. „Pověz mi, Mithrandire... Proč jsi Bilbovi ponechal prsten?" Zeptala se. „Možná ze stejného důvodu jako Vy, má paní." Odpověděl jí.
„Někteří píší osud druhých, aniž by to věděli." Promluvila a vstala ze svého místa. Přišla ke stolu a vzala svůj deník, který otevřela na posledních popsaných stránkách.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Někdo říká, že si píšeme vlastní osud. A někteří říkají, že náš osud už je někde vepsán. Přikláním se k tomu druhému, ale... i budoucnost se dá změnit jediným rozhodnutím." Pokračovala zamyšleně a vzpomněla si na mladého prince trpaslíků, který měl být zabit, ale zachránila jeho život. Rozhodla se změnit jeho budoucnost. Zasáhla do toho, co se mělo stát.
Nerada to dělala. Některá budoucnost už byla vepsána, každé rozhodnutí bylo předem dané. A jen ona mohlo rozhodnout zda to změnit, protože to ona mohla vidět budoucnost.
Ale to mohlo vyvolat řetězovou reakci. Jediné rozhodnutí mohlo ohrozit celou budoucnost. A nikdy nevěděla zda se to vyvine k horšímu, či lepšímu.
„Tohle poslání a výprava je mnohem nebezpečnější, než byla výprava za získání Osamělé hory, Mithrandire."
Nebyla spokojená. Ale věděla, že musí. Musí to být. Prozatím neviděla zda vyhrají, nebo prohrají, ale zkusit to museli. Museli něco udělat. Pokud byla nějaká šance, pokud mohli získat Středozem... Jen se prostě obývala, kdo všechno zemře na jejich cestě.
„Ale kvůli tomu tady nejsi, že." Její mírné zamračení se změnilo v malý úsměv, když se znovu otočila ke starému čaroději. „To ne. Jak už jste lehce naznačila, náš starý přítel Bilbo slaví 111 let. Úžasné." Přikývl Gandalf. "Myslím, že by přivítal staré známé."
Vlastně by ráda viděla jednoho z mála přátel. Nedělala si přátelé často, protože procházeli a odcházeli, zatímco ona zůstávala.
Bylo to smutné, život v osamění. Ale již to tak bylo.
Jistě, byla možnost odplout do Země neumírajících, ale... připadalo jí to ještě smutnější. Takhle měla aspoň něco.
„Tak tedy se uvidíme v Kraji, Mithrandire." Usmála se Luna.
A ráda uvidí i Kraj, klidné místo, kam ještě žádné zlo nezasáhlo. Neposkvrněné a překrásné území. Slepí ke světu kolem si žili spokojené životy. Nemuseli se bát, neměli žádné velké starosti. Ona to měla podobné. Žila si v klidu, nikdo ji neobtěžoval. Ale bohužel ona ty starosti měla a bála se.
