Hockey revenge

21 - Mason

Poslední týdny se Sophie očividně rozhodla hrát hru, kterou jsem nechtěl hrát – vyhýbání. Neodpovídala mi na zprávy tak rychle jako dřív, „omylem" rušila naše společné plány a když už jsme se potkali, tvářila se, jako bych byl jen další náhodný známý. Dokonce i její oblíbená drobná provokace zmizela. To mě štvalo nejvíc.

Seděl jsem v šatně po hokejovém tréninku a sledoval, jak se kolem mě mí spoluhráči motají. Zatímco oni se smáli a vtipkovali, já jsem se ani nesnažil předstírat dobrou náladu. V hlavě jsem měl jen Sophii a to její zatracené vyhýbání.

„Hej, Masoni, co je? Vypadáš, jako kdyby ti někdo ukradl hokejku," rýpnul si Ethan, můj spoluhráč, když si zavazoval brusle.

Zvedl jsem k němu pohled a přinutil se k úsměvu. „Nic mi není. Jen únava."

„Jo jasně, únava," odpověděl a praštil mě do ramene. „Nebo za tím stojí nějaká holka? Koukám na tebe už týdny. Nejsi to ty, chlape. Kdo je ta šťastná?"

„Nikdo," odsekl jsem a vstal, abych se mohl soustředit na uklízení výstroje. Ethan se s tím očividně nehodlal spokojit, ale bylo mi to jedno. Sophie mě dostala do bodu, kdy jsem neměl chuť řešit nic jiného než ji.

Na ledě to bylo něco jiného. Naštěstí. Jakmile jsem nazul brusle, vypnul jsem mozek a všechno, co se dělo kolem mě. Tam, na ledové ploše, jsem byl jen já, puk a hra. Bylo to jediné místo, kde jsem měl pocit, že mám nad vším kontrolu. Driloval jsem každý pohyb, každou střelu a každé otočení bruslemi. Naštvaný Mason byl na ledě vždycky nejlepší hráč.

Ale když trénink skončil a adrenalin vyprchal, Sophie byla zpátky v mé hlavě. Přesně tam, kde byla posledních několik let. Když jsem ji potkal poprvé, byl jsem jen kluk, který si dělal legraci z její zarputilé povahy. Sophie byla jiná než všechny ostatní holky. Nedávala nic zadarmo a já byl ten, kdo nikdy neprohrává. Tak jsem si pomalu vybudoval místo v jejím životě – nejdřív jako provokatér, pak jako přítel. Jenže já nikdy nechtěl zůstat „jen kamarádem".

Teď jsem měl plán. Ať si klidně hraje na to, že mě nevidí. Ať dál ignoruje mé zprávy nebo vymýšlí trapné výmluvy. Věděl jsem, že dlouho nevydrží. Ne se mnou.

Blížil se konec roku a všichni už mluvili o velké novoroční párty, kterou pořádala škola. Byla to akce, na kterou šli všichni – hráči, studenti, lidi z jiných týmů. A Sophie tam bude taky. Vsadil bych na to svůj poslední puk.

Seděl jsem na posteli, telefon v ruce, a zíral na zprávu, kterou jsem chtěl poslat. Nakonec jsem ji přepsal potřetí a konečně ji odeslal.

"Budeš na té novoroční párty?"

Odpověď přišla překvapivě rychle.

"Možná. Proč?"

„Možná." To slovo mi samo o sobě říkalo, že tam bude. Ona se jen tvářila, že o nic nejde. Typická Sophi.

"Protože tam budu taky. Nemusíš se přede mnou schovávat věčně, Soph."

Dlouho neodpovídala. Hodil jsem telefon na polštář a protřel si obličej. Věděl jsem, že ji tímhle dostanu. Možná ne hned, ale na konci roku to bude moje chvíle.