Hockey revenge

17 - Sophie

Až moc pozdě mi došlo jak moc špatný nápad ta sázka je, co když ze mě udělá přede všemi debila. Ani byste nevěřili jak mě vytáčí, že on svůj úkol furt nevymyslel. Jsem napnutá jak struna a to čekání mě ubíjí. Ale už jsem něco vymyslela.

Další den

Mason seděl na kraji kuchyňské linky, zatímco jsem s úsměvem v ruce držela velkou lžíci něčeho, co by se mohlo vzdáleně podobat čokoládovému těstu. Mason si skepticky prohlédl obsah lžíce a nakrčil nos.

„To nemyslíš vážně, Soph. To jíst nebudu."

„Ale budeš. Oba víme že tuto sázku nehodláš prohrát."
„Byla to tvoje pravidla," dodala a mírně se zasmála.
„Úkol, které ti zadám, musíš splnit, a ty pak zadáš něco mně."

Mason se uchechtl a zavrtěl hlavou.  Ale on věděl, že nikdy neuhnu. Vzal si  lžíci, hodil po mě poslední skeptický pohled a se zavřenýma očima obsah rychle spolkl.

„Fuj! Co to proboha bylo?" vyhrkl okamžitě.

„Těsto na koláč... základní recept, jen jsem omylem použila sůl namísto cukru."

„Ty jedna malá potvoro!"

Mason seskočil z linky a pokusil se mě zlechtat. Vykřikla a uskočila jsem a utíkala co nejdál od něj. Zastavil se a jeho pohled najednou ztvrdl. Věnoval mi dlouhý, zamyšlený pohled, který mě donutil přestat se smát.

„Dobře, Sophie. Jestli chceš hrát tvrdě, tak hrajme tvrdě. Tvůj úkol je jasný: předneseš zamilovaný verš před celou třídou, zítra máme totiž jednu spojenou."

„Cože?"

„Slyšela jsi. Zamilovaný verš."

„To nemůžu!" vyhrkla jsem, ale můj hlas nebyl tak pevný, jak bych chtěla.

Mason se jen znovu provokativně usmál.

„Ale můžeš. A taky budeš. Protože jestli to neuděláš, budu mít nad tebou čistou výhru."

Nesnášela jsem ho. Dobře, nesnášela jsem ten jeho výraz. Prohrát? To nepřicházelo v úvahu. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu zpříma do očí.

„Fajn. Ale ty mi za to taky zaplatíš."

Další den

Druhý den při hodině češtiny jsem seděla na svém obvyklém místě v poslední řadě. Nervózně jsem si pohrávala s rohem sešitu, zatímco Mason seděl dvě lavice přede mnou a nenápadně se otáčel. Tedy, nenápadně jen z jeho pohledu. Jeho pobavený úsměv mě doháněl k šílenství.

„Sophie, všechno v pořádku?" zeptala se paní Carterová, učitelka.

Trhla jsem sebou a přinutila se zvednout pohled.

„Ano, jen... chtěla bych dnes přednést krátký verš. Sama jsem si ho napsala."

Třídou to zašumělo. Super, teď si všichni myslí, že jsem se zbláznila. Paní Carterová se ale usmála, jako by to byl nejlepší nápad na světě.

„To je skvělé, Sophie. Klidně pojď k tabuli."

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela až v uších. Pomalu jsem vstala a zamířila k tabuli. Neodvažovala jsem se podívat Masonovi do tváře, ale vsadila bych všechno na to, že se skvěle baví.

Zhluboka jsem se nadechla a upřela pohled někde mezi ramena dvou spolužáků. A pak jsem to řekla.