Hockey revenge

24 - Mason

Tak hele, brácho, potřebuju si promluvit o jednom malém incidentu, vyhrknul jsem a zaklapnul dveře svýho pokoje, kde seděl můj starší bratr na posteli. Na jeho výrazu bylo vidět, že si přímo říkám o problém.

„O čem to mluvíš?" zašklebil se nevinně.

„O Sophii. A o tom, jak jsi ji kdysi políbil. Prostě, potřebuju znát pravdu." 

Jeho oči se rozšířily a pak vyprsknul smíchy. „Počkej! Ty na to furt myslíš? Masone, bylo to naprosto jednoúčelový. Já tehdy prostě nevěděl, jestli jsem no, gay, nebo ne. A Sophie to věděla, chtěla mi pomoct. A taky jsem se tak trochu styděl ti to říct"

„Počkej, cože? Proč ses bál mi to říct?" Vyjekl jsem, neschopný tomu uvěřit.

„Byla to jen kamarádská pomoc, nic jiného. Vážně to už neřeš. A neřekl jsem ti to, protože jsem se bál, že mě odsoudíš"

Chvíli jsem zíral do prázdna a pak jen přikývnul. „Fajn, jo a promiň že jsem byl tak hnusný a nenechal si to vysvětlit." řekl jsem a objal ho.
"Teď musím za Sophii, ale pak chci vědět, který kluk se ti líbí, jasné?"

"Rozkaz" zasalutoval a začal se smát.

Zjistil jsem, že mám najednou víc otázek než odpovědí. Ale jedno bylo jasný – Sophie nikdy nepatřila nikomu jinému. A že jsem si to měl nechat vysvětlit mnohem dřív.

Stál jsem u stolu s nápoji, když jsem ji uviděl. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Měla na sobě lehké šaty, které se kolem ní všude vlnily, jako by samy chtěly tančit s hudbou.  Žárlivě jsem sledoval, jak kolem ní postávají ostatní.

Pak se to stalo. Zaslechl jsem jen zalapání po dechu a zvuk vody. Sophie byla ve vodě. Někdo ji strčil do bazénu.

Bez rozmýšlení jsem odhodil kelímek a rozběhl se k bazénu. „Sophie!" zavolal jsem, když jsem viděl, jak se snaží dostat na hladinu. Šaty se na ní lepily a ztěžovaly ji pohyb. Bylo vidět, že je v šoku.

Skočil jsem do vody, aniž bych přemýšlel. Studený dotek mě překvapil, ale moje myšlenky byly jen u ní. Za několik vteřin jsem byl u ní. „Drž se mě," řekl jsem a obtočil jsem jednu ruku kolem jejího pasu. Cítil jsem, jak je napjatá, ale držela se mě, jako bych byl její záchranný lano.

Dostal jsem ji ke kraji a pomohl jí ven. Tělo měla ztuhlé a mokré vlasy se jí lepily na obličej. Vzhlédla ke mně a v jejích očích byla směs úlevy a vděku.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, když jsem ji zvedl do náručí. Byl jsem promočený, ale nezáleželo mi na tom. Potřeboval jsem ji dostat pryč od těch zvědavých pohledů a pryč od toho hluku.

Jen přikývla, zuby se jí třásly. „Jo"

Odnesl jsem ji dovnitř do prázdného pokoje. Posadil jsem ji na pohovku a hned jsem našel ručník. Klek jsem si před ni a začal jemně utírat kapky vody z jejího obličeje. Její pleť byla bledější než obvykle, ale pomalu se začínala vracet barva.

„Bylo to strašně trapný, co?" zašeptala, když se na mě podívala, ale v jejím hlasu byla slyšet i stopa humoru.

Zasmál jsem se. „No, rozhodně sis získala pozornost všech." 

„Děkuju za to, že jsi mě zachránil," řekla tichým hlasem. Otočila ke mně hlavu a její pohled byl hluboký a vyděšený.

„Vždycky bych tě zachránil," odpověděl jsem upřímně. Bylo to tak jednoduché, a zároveň tak pravdivé. Udělal bych cokoliv, abych ji ochránil.

"Můžu tě políbit?" zeptal jsem, protože už jsem byl fakt na hraně šílenství. Na to mi nic neřekla, jen spojila naše rty. A já měl zas na chvíli pocit, že svět zas na chvíli dává smysl.