Hockey revenge

23 - Sophie

Poslední přípravy. Vlasy jsem si natočila do jemných vln, který jsem si ještě rychle pročesala prsty, aby nepůsobily příliš dokonale a uměle. Stála jsem před zrcadlem a kontrolovala každý detail. Tmavě modrý crop top s flitry, co se třpytil při každém pohybu, a k tomu krátká sukně, která se při otočkách točila jako spirála. Bylo to jedno z těch vystoupení, na který se těšíte i bojíte zároveň. Poslední akce v roce, před plným univerzitním sálem.

Vzala jsem telefon ze stolu. Nula zpráv. Proč by mi vlastně psal? Náš vztah byl složitý. Něco mezi „jen kamarádi" a něčím, co si ani jeden z nás netroufl pojmenovat. Občas jsem si říkala, jestli je to víc hra, nebo realita.

Popadla jsem tašku, naposledy se otočila před zrcadlem a vyrazila.

„Holky, za deset minut jdeme na to!" hlas naší vedoucí se nesl zákulisí.

Stála jsem s holkama v řadě a dívala se na oponu. Dneska to zvládneš, Sophie, opakovala jsem si.

Hudba spustila a opona se rozjela. Pár vteřin, než si oči zvykly na světla, a pak už náš tým jel jako na autopilota. Vliv pódia, hluk hudby a zvědavý oči publika. Dělala jsem otočky, skoky a kroky tak, jak jsem je měla v hlavě tisíckrát nacvičený. A pak jsem ho spatřila.

Seděl ve třetí řadě, rukou se opíral o koleno a koukal na mě tím svým pohledem. Nebyl to ten typický úsměv, co rozdával na každém kroku. Tohle bylo něco jiného. Překvapilo mě to natolik, že jsem na zlomek vteřiny skoro ztratila rytmus. 

Když hudba dohrála, publikum začalo hlasitě tleskat. Na tváři se mi rozlil úsměv a spolu s ostatníma jsem se vrátila do zákulisí. Lapala jsem po dechu a snažila se uklidnit tep.

„To bylo boží, Soph! Ty tvoje otočky nemají chybu," vyhrkla jedna z holek a plácla mě po rameni.

„Díky," usmála jsem se. Zatímco jsem si otírala obličej ručníkem. Když v tom uslyším za sebou známý hlas.

Otočila jsem se a stál tam on. Opíral se o rám dveří, vlasy měl rozcuchaný, jako kdyby teprve před chvílí sundal helmu. 

„Ty seš tady? To jsem nečekala," vyhrkla jsem překvapeně.

„Těžko jsem si to mohl nechat ujít. Ale upřímně si říkám, že příště bys mohla zkusit zatancovat i u tyče. Mohlo by to být ještě zajímavější."

Protočila jsem oči a praštila ho ručníkem do ramene. „Seš fakt nemožnej."

„Ale bylo to dobrý, Soph," dodal s vážnějším hlasem.

Zarazila jsem se. V jeho hlase bylo něco upřímného, něco, co mi způsobilo husí kůži na rukou. Koukal na mě tím pohledem, který dokázal všechno okolo vymazat a zpomalit čas.

„Díky," řekla jsem tiše a sklopila oči.

„Tak kdy bude další vystoupení? Rád si přijdu zas představovat krásnou holku u tyče."

„Nejsem si jistá, jestli si tě zas pozvu, rozptyluješ mě."

„To je můj cíl, Sophie." Mrkl na mě a zmizel stejně rychle, jako se objevil.