Hockey revenge

26 - Mason

Už nějakou dobu jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Bylo to nenápadné, bez velkých gest nebo dramat. Jen jsme se postupně překlenuli z přátelství do něčeho mnohem hlubšího. Soph byla svá – bezprostřední, chytrá a směšně roztomilá, když se zamýšlela nebo se snažila skrýt zčervenání ve tváři.

Ale dnešek byl jiný. Věděl jsem, co chci udělat. Vlastně jsem o tom přemýšlel celý týden, ale pořád jsem hledal ten správný moment. A teď, s její hlavou položenou na mém rameni, s těmi nekonečnými letními večery před námi, jsem pochopil, že žádný lepší okamžik neexistuje.

„Soph," začal jsem a hlas mě zradil. Otočila se ke mně a usmála se tím svým pohledem, který dokázal rozjasnit i ty nejtemnější dny. „Chtěl jsem ti něco říct."

„Tak povídej," pobídla mě. Její hlas byl klidný, ale v očích měla zvědavý lesk.

Nadechl jsem se. „Myslím, že jsme spolu zažili dost věcí na to, abych mohl říct, že jsi nejlepší věc, co mě v životě potkala."

Trochu se zasmála. „Tohle je na tebe docela hluboké, Masone." Ale bylo vidět, že ji moje slova zahřála.

„Myslím to vážně, Soph," pokračoval jsem a přisunul se blíž. „Dlouho jsem tě bral jako někoho zvláštního. A poslední dobou, jak spolu trávíme čas, jak se smějeme a prostě jsme..." Zaváhal jsem, protože slova najednou nestačila.

Soph mlčela. Sledovala mě těma svýma hlubokýma očima a v její tváři se míchala nejistota s očekáváním. Věděl jsem, že tohle je ta chvíle.

„Chtěl bych, abys byla moje oficiální přítelkyně," vyhrkl jsem nakonec a připadal si jako naprostý idiot. Místo nějaké velké romantické věty jsem to prostě plácl.

Soph zamrkala. „Tvoje oficiální přítelkyně?" zopakovala, jako by si byla jistá, že se přeslechla.

„Jo, víš," začal jsem vysvětlovat, „těch lidí, kteří nám dávají divný pohledy, protože nevědí, jestli jsme spolu nebo ne. A hlavně kvůli tomu, že to tak cítím."

Soph se na okamžik odmlčela a pak se rozesmála. Byl to ten smích, který mě vždycky dostal – tak upřímný a nakažlivý, že jsem se musel usmát taky, i když jsem byl nervózní jako snad nikdy předtím.

„Masone, ty jsi fakt neuvěřitelný," řekla nakonec a přisunula se blíž. Pak mi udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Políbila mě. Jemně, ale dost na to, abych cítil, jak mi srdce buší jako o závod.

„Takže je to ano?" zeptal jsem se, pro jistotu.

„Je to ano," přikývla.

Seděli jsme spolu ještě dlouho po tom, co slunce zapadlo a obloha potemněla. Držela mě za ruku a já jsem věděl, že tohle léto bude něco, na co nikdy nezapomenu. Nebylo to jen o romantice nebo o polibcích. Bylo to o nás. O tom, jak jsme si rozuměli, jak jsme byli spolu. A teď, když jsme to vyslovili nahlas, mi to připadalo ještě víc skutečné.