Hockey revenge

20 - Sophie

Když jsem souhlasila, že půjdu ven s Masonem „jen tak, jako kamarádi", měla jsem už tehdy tušení, že to nebude jen obyčejný večer.

Seděli jsme u malého stolku v jedné útulné kavárně, kde hrála tichá hudba a světla byla tlumená, skoro až romantická. Byla jsem si jistá, že tenhle podnik vybral schválně, aby mě provokoval. Mason byl totiž mistr v drobných provokacích, které mě dokázaly rozhodit.

"Tak co, Soph, jaký máš plán na víkend?" zeptal se najednou a natáhl se pro svůj hrnek s kávou.

„Nevím, asi nějaký film, knížka, klasika," odpověděla jsem a pokrčila rameny. Snažila jsem se znít ležérně, ale jeho přítomnost mě nenechávala v klidu. Měl na sobě obyčejné triko s džínovou bundou a rukávy vyhrnuté tak, že mu bylo vidět na předloktí. Byl to malý detail, ale přistihla jsem se, že na něj civím až moc dlouho.

„Klasika?" zopakoval pobaveně a nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že víkendy jsou od toho, aby člověk zažil něco zajímavého."

„No tak mi navrhni něco zajímavého, když jsi tak chytrý," odpálila jsem ho a napila se svého čaje, abych zakryla nervozitu.

„Co třeba výlet? Nebo..." naklonil se o něco blíž přes stůl, „sázku?"

Protočila jsem oči. „Ne všechno musí být soutěž, Masoni."

„S tebou to tak ale vždycky dopadne." Usmál se tím svým úsměvem, který mě doháněl k šílenství. Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli ho mám ráda, nebo bych ho radši praštila.

Na chvíli jsme oba zmlkli. Bylo to zvláštní. Obvykle mezi námi slova létala jako šípy, ale teď se nad námi vznášelo ticho. To napětí bylo hmatatelné. Sklopila jsem pohled ke své skleničce, když jsem najednou cítila, jak se jeho prsty omylem dotkly těch mých.

Ztuhla jsem. Byl to sotva postřehnutelný dotek – krátký a lehký, ale přesto mě donutil zapomenout, jak se dýchá. Moje kůže jako by najednou vzplanula.

„Promiň," zamumlal, ale koutky úst mu cukaly, jako by to snad bylo k smíchu.

„Jasně," zamumlala jsem a snažila se znít nenuceně. Kdyby mi teď někdo změřil tep, jsem si jistá, že by si myslel, že jsem běžela maraton.

Najednou mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby mě místo toho vzal za ruku doopravdy. A to byl přesně ten problém. Mason nebyl jen „kamarád". Ne pro mě. Ne, když mě dokázal rozhodit jedním pohledem nebo omylem způsobeným dotykem.

„Na co myslíš?" přerušil moje myšlenky, jeho hlas hlubší, než by měl být.

„Na nic," zalhala jsem rychle a skousla si ret.

Masonův pohled zabloudil k mým rtům a já si najednou uvědomila, že zadržuju dech. Bože. Tohle přece nemělo být tak složité. Vyrazili jsme ven jako kamarádi a já si tady připadala, jako by každý jeho pohled, každý úsměv a každý nepatrný dotek něco sliboval. Něco, co jsme oba předstírali, že nevidíme.

"Hele už budu muset jít, teď mi došlo, že mám někdy ještě být" řekla jsem, hodila jsem pár peněz na stůl a chystala se odejít.

"Počkej" zastavil mě.

"No?" čekala jsem co z něj vypadne.

"Můžu tě aspoň obejmout? Nebo mi dáš facku?" zasmál se a objal mě.

Vyletěla jsem z kavárny jako raketa a slíbila si, že se mu teď budu zas nějakou dobu vyhýbat. Rychle jsem zavolala Harrymu a domluvili jsme se, že k němu přijdu.