Hockey revenge

18 - Mason

"Láska je jako bitva, kterou vítězí ten, kdo se směje poslední."

Ticho. Pak někdo v lavici něco zašeptal. Z druhé strany se ozval smích. Věděl jsem, že je to mířené na naší sázku, ale nějakým divným způsobem mě to zahřálo. Což je divné, protože to moc hezké není.

Místo toho, aby se ztrapnila, přitáhla pozornost celé třídy, a já si musel přiznat, že mi to trochu lezlo na nervy. Byla až příliš dobrá.

A jelikož jsme oba splnili úkol, hrajeme dál dokud ho jeden z nás nesplní.

"Můj další úkol je abys přišel zítra do školy v nějakých sexy šatech, musíš je mít celý den a nic jiného na sobě, bereš nebo se vzdáváš?" napsala mi Soph.

Do školy se mi teda v šatech moc nechtělo, ale ta představa, že bude jen moje na 24 hodin, mě donutila souhlasit.

O dva dny později

To, jak Sophie nervózně přecházela po pokoji, byla skoro až komedie. Ruce měla založené na hrudi, obočí stažené a tvářila se, jako kdyby právě přišla o všechno, co má na světě nejradši. Mě to samozřejmě nesmírně bavilo.

„Takže, abych si to ujasnil," začal jsem pobaveně a opřel se pohodlněji do gauče.

„Prohrála jsi sázku, protože jsem všechny úkoly zvládl na jedničku a ty. Teď je tedy řada na tobě."

Hodila po mně polštář, který jsem elegantně chytil.

„Já do toho baru prostě nejdu," vyprskla vztekle, ale zároveň jsem viděl, jak jí cukají koutky. Ač se snažila hrát uraženou, její výraz ji vždycky prozradil.

„Ale no tak, Soph. S pravidly si souhlasila a dobrovolně si do toho šla. Vsadila ses se mnou a myslela sis, že vyhraješ."

Naklonil jsem hlavu na stranu a pokrčil rameny. „Kromě toho slíbil jsem ti, že to bude zábava."

„Ne pro mě," odsekla.

V baru bylo plno. Lidi se smáli, někde se rozezněla hlasitější hudba a do vzduchu se mísila vůně alkoholu s parfémem. Sophie stála vedle mě, paže pevně přitisknuté k tělu, jako by se snažila stát neviditelnou. Snažil jsem se nesmát, ale nebylo to lehké.

„Tohle je fakt hrozný nápad," zamumlala tiše.

Naklonil jsem se k ní a zašeptal jí do ucha: „Nebo se bojíš, že se budeš dobře bavit?"

Přesně jak jsem čekal, protočila oči a nasadila ten svůj naštvaný pohled, který mě vždycky rozesmál. „Bojím se, že tě umlátím skleničkou."

„Nabídka, kterou nemůžu odmítnout." Usmál jsem se a odkráčel k baru objednat pití, zatímco Sophie se usadila ke stolu. Když jsem se vracel, vypadala skoro až ztraceně ve vlastních myšlenkách.

„Hledáš někoho?" zeptal jsem se nenápadně, když jsem před ni položil její skleničku.

Zvedla ke mně oči. "Proč?"

„Protože tě tvůj ex našel dřív než ty jeho." Ukázal jsem lehkým kývnutím k baru, kde stál Jacob. Jeho oči se rozšířily překvapením a hned se vydal k nám.

"Nechci s ním mluvit, rychle udělej něco" zašeptala mi do ucha.

"Ty už ho nechceš?" zeptal jsem, protože mě její odpověď opravdu zajímala.

"Bože ne, udělej něco než sem dojde"

"Tak mě polib" řekl jsem ji úplně uvolněně a upřímně.