Hockey revenge

22 - Mason

Poslední zápas sezóny. Poslední šance ukázat, co v nás je. Celý stadion skandoval, led praskal jako křehká skořápka. Měl bych být soustředěný jen na puk a protihráče, ale moje myšlenky bloudily jinam. Směr k tribunám, kde jsem doufal zahlídnout ji. Sophii.

Od začátku to s ní bylo zamotaný. Nebyli jsme spolu. Teda ne úplně. Byli jsme v té zvláštní fázi, "situationship". Kámoši, kteří mají na sebe až příliš sladký úsměvy a příliš dlouhý pohledy. Jenže každý ten úsměv byl pro mě víc, než jsem chtěl přiznat.

Dnešní hra byla tvrdá. Soupeř hrál nečekaně agresivně, my se prali o každý puk. Už jsem několikrát narazil na mantinel, ale bylo mi to jedno. Vyhrát tenhle zápas znamenalo víc než statistiky nebo pár modřin navíc.

A pak ji zahlídnu. Srdce mi spadlo až do bruslí.

Seděla přímo nad naší střídačkou, smála se s kámoškou a měla na sobě dres. Jenže to nebyl můj dres. To číslo jsem znal. Dres našeho soupeře, toho namyšleného blbce z druhý lajny. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do tváří, prsty v rukavicích se sevřely v pěst.

"Hej, soustřeď se, kámo!" zakřičel na mě spoluhráč, když kolem mě projel. Jo, jasně. Zápas. Ale moje oči sjížděly zase nahoru. Tentokrát jsem se zastavil a civěl přímo na ni. A ona to věděla. Zachytila můj pohled, trochu znejistěla, ale pak se jen kousla do rtu a zakroutila hlavou, jako kdyby to byla sranda. Málem jsem tam vybuchnul. Ví, co to se mnou udělá.

Další minuty proběhly v mlze, hrál jsem spíš na autopilota. Když zazněl hvizd rozhodčího, zastavil jsem se přímo u mantinelu pod tribunou, kde seděla.

„Co to jako má být, Sophie?!" zakřičel jsem nahoru, i když jsem sotva popadal dech. Lidi kolem se začali otáčet. Očividně jsem byl víc než jen hlučný.

Sophie jen pokrčila rameny a provokativně si popotáhla dres toho frajera.

To byla poslední kapka.

Nevěděl jsem, co dělám. Sundal jsem si rukavice, trhnutím rozepnul přezku helmy a pak si přímo na ledě přetáhl dres přes hlavu. Moje nohy zamířily k tribuně. A jelikož jsem byl jejich nejlepší hráč nikdo mi neřekl ani slovo.

„Postav se" vyjel jsem na ni, když jsem došel přímo pod její sedadlo.

„Jseš magor, co děláš?!" vyjekla Sophie, když si uvědomila, že mluvím k ní. Ale postavila se.

Natáhl jsem se přes mantinel, popadl spodní lem toho pitomého soupeřova dresu a s trhnutím ho přetáhl přes ni. Dost tvrdě abych ho i roztrhl, ale dost jemně abych ji neublížil.

„Hej!" vyjekla a snažila se ho stáhnout zpátky, ale já jsem ji nenechal. Můj vlastní dres jsem si přetáhl kolem jejích ramen, vůbec mi nezáleží na tom, že půl stadionu začalo tleskat a druhá půlka bučet.

„Tenhle je můj, tenhle je ten jediný správný." Pohledem jsem ji propálil. Sophie byla rudá a koukala na mě v šoku.
„Už žádný jiný dres, jasný?" dodal jsem s výhružným tónem.

„Ty seš fakt nemožnej," zamumlala, ale koutky úst se jí zvedly. Nemusela nic říkat. To, že si ten dres nechala, mi řeklo víc, než bych kdy potřeboval slyšet.

Sophie měla na sobě můj dres, a to byl ten jediný gól, na kterým mi v tuhle chvíli opravdu záleželo.