Hockey revenge

19 - Mason

"Prosím?" koukla na mě se strachem v očích.

"Slyšelas, nebo snad chceš aby to udělal on?" začal jsem už šeptat, protože byl od nás tak 4 metry.

Už měl otevřeno pusu, že něco řekne, když v tom se na mě Soph vrhla. Jen koutkem oka jsem zaregistroval, jak se otočil a odešel. Abych řekl pravdu moc jsem ho nevnímal, protože Soph mi neskutečně chyběla a byl jsem rád, že to udělala. I když jsem to teda moc nečekal, myslel jsem si, že uteče.

Odtrhli jsme se od sebe a nastalo ticho, přemýšlel jsem co říct. Když v tom Soph promluvila.

„Nemusíš mě pořád zachraňovat," promluvila nakonec tiše.

Pokrčil jsem rameny. „Já vím. Ale líbí se mi to."

Vzhlédla ke mně a její oči se setkaly s mými. V tu chvíli mi došlo, že tenhle okamžik je důležitější, než jsem si chtěl přiznat.

„Ty mě tak vytáčíš," zašeptala, ale v jejím hlase bylo něco jiného.

„To je proto, že tě mám rád, Soph," řekl jsem stejně tiše.

Její oči se na chvíli rozšířily překvapením, ale pak jsem viděl, jak jí tvář měkne a na rtech se objevuje úsměv. Tentokrát jsem jí nechtěl dovolit, aby uhnula pohledem, tak jsem se naklonil blíž a vzal ji jemně za bradu.

„Víš, že tuhle sázku jsem nevyhrál jen tak, že jo?" pokračoval jsem.

„Co tím myslíš?" zamumlala.

"Ale nic princezno" řekl jsem radši, protože jsem to nechtěl hned pokazit.

Sophie se rozesmála, ale zrudla. Ten zvuk jejího smíchu byl přesně to, co jsem chtěl slyšet.

„Jsi nemožný," řekla, ale v očích měla něco, co mi napovědělo, že jsem konečně prolomil tu zeď mezi námi.

„To možná jsem. Ale už ti nedám pokoj, Soph. Minimálně na dalších 22hodin."

Když v tom se do toho zase začal srát Jacob.

"Můžu s tebou mluvit?" ptal se Soph.

"Nechce s tebou mluvit" řekl jsem tvrdě, až se lekl.

"Do toho nic není jo, to je mezi mnou a tady Soph. A odkdy jsi její mluvčí?"

"To možná bylo, ale už dávno není. A pokud se nemýlím, tak tvoje místo je na druhé straně s tou brunetkou. Nazdar" řekl jsem, chytil Soph za ruku a snažil se nás oba dostat ven.