Láska na prvním místě

4. díl

7. Července. 2013

Zítra jedu do Londýna. Nemůžu tomu uvěřit. Je to jako sen. Nikdy jsem nevěděla, že se to opravdu stane. Je mi jen trochu líto, že to budu mít tak daleko od mámy a Lou. Co si bez nich počnu? Co ony budou dělat tady? Snad to tu zvládnou. Bude se mi po nich tak stýskat. Určitě mě budou jezdit navštěvovat. Já se prostě nemůžu dočkat. Pořád se mi to zdá jako sen. Moc bych si přála, aby tu teď byl táta. On mi vždycky říkal, že když něco chci opravdu hodně, tak se mi to podaří. Vždycky ve mě měl takovou víru. Byl to ten nejlepší člověk, co jsem kdy poznala. Jen  bych ho chtěla naposled obejmout a rozloučit se  s ním.

"Už máš zbaleno zlatíčko?" houkla na mě máma z kuchyně.

"Jo.." přiběhla jsem za ní. Ona stála u dřezu se sklopenou hlavou.

"Mami. co se děje." popošla jsem k ní a chytla jí za ramena.

"Já jen, že se mi po tobě bude hrozně stýskat." a stekla jí slza po tváři.

"Nebreč. Mě se po tobě bude taky hrozně stýskat." a objala jsem jí.

"Co se to tu děje." řekla Lou, která stála ve dveřích.

"Jen se... loučíme." řekla máma.

"Já jsem ráda, že konečně vypadneš. Dostanu tvůj pokoj." řekla s úsměvem a vzala si kolu z ledničky.

"Ty.." řekla jsem a začala jí objímat. Ona to nesnášela.

"Přestaň!" řvala na mě. Dlouho jsme se takhle neškádlili. Já jsem jí po chvilce pustila a vážně se na ní podívala.

"Slib mi, že s epostaráš o mámu."

"Jasně, že jo. Nejsem žádnej necita." a usmála se. Pak jsme se objaly a ona zase zalezla do pokoje. Máma domyla nádobí a taky šla do svého pokoje. Já jsem si ještě musela zabalit pár věcí. Každou věc, co jsem dala do kufru, jsem si pečlivě prohlédla a vybavovala si vzpomínky. Třeba můj talisman. Bylo to takové malé zlaté srdíčko, které jsem měla připlé na náramku. Táta mi ho dal, když mi bylo 12. Říkal, že mi přinese štěstí, a že když ho budu nosit, vždy bude se mnou. Hned jsem si ho nasadila a nechala si ho. Další věc, bylo tričko Sparty. Já nebyla fanynka fotbalu, ale táta mi ho dal , když mi bylo asi 8. Bylo mi hrozně velké, ale když mi ho dal, tak jsem v něm spala skoro každou noc. Všechno, co jsem držela v ruce, mi vždycky připomnělo tátu. Bylo to, jako kdyby tu se mnou byl. Jakoby mi vyprávěl všechny ty histroky, které se pojily s těmi věcmi. Za chvilku už jsem měla všechno zbaleno. Jen jsem seděla na postel a rozhlížela se po prázdném pokoji. Vybavily se mi další vzpomínky, jako třeba, když jsem měla 16 narozeniny. Byla sobota. Táta, máma a Lou se mi připlížili do ložnice s dortem a potichu začali zpívat hodně štěstí zdraví. Pomalu zvyšovali hlas, až začali řvát. Dokonce za náma přišel i soused, protože bylo teprve půl osmý ráno. Měli jsme k snídani ten dort a pak jsme jeli na výlet do zoo. Tam jsem byli do oběda. Pak jsme jeli na pouť a tam jsme vyzkoušeli skoro každou atrakci. Večer jsme šli do restaurace a pořádně jsme to oslavili jako rodina. To byla asi moje nejšťastnější vzpomínka. Ten den byl úžasný, že jsem vůbec nechtěla aby skončil. Všechny ty vzpomínky mi hnaly slzy do očí. Než jsem se ale emocionálně zhroutila, tak mi Lou vtrhla do pokoje s nějakou krabičkou v ruce.

"Co potřebuješ?" řekla jsem jí a utřela si slzavé oči.

"Jen jsem ti chtěla něco dát."

"A co?" otevřela krabičku a v ní byly hodinky. Tátovi hodinky. Začala jsem na ní zírat.

"To mi dát nemůžeš." řekla jsem

"Ale můžu. Táta je dal mě, takže si s nima můžu dělat, co chci." ty hodinky byly dost důležité. Máma mu je dala k jejich prvnímu výročí. Od té doby je nosil. Skoro nikdy je nesundával. Byly to rolexky. Máma vzala skoro všechny peníze co měla, což v té době nebylo moc, a koupila mu je. Hodně to pro něj znamenalo. 

"Alespoň si na mě vzpomeneš, až budeš v Londýně." a vyndala je z krabičky a zapnula mi je.

"Děkuju." a objala jsem jí.

"No jo. Už dost těch emocí." řekla a lehce mě odstrčila. Pak se na mě usmála. 

"Mám tě ráda." řekla jsem jí a pohladila jsem jí po hlavě, tím způsobem, že jsem jí úplně rozcuchala její vlasy.

"Nech toho!" a taky mě začala cuchat. Tohel mi bude hrozně chybět. Nevím, jestli to tam bez nich vydržím. 

8. Července 2013

Dneska jedu do Londýna. Nadšením jsem ani nemohla usnout, ale asi okolo druhý ráno se mi to povedlo. Bylo osm. Letadlo letělo ve 2. Vždycky jsem všude radši dřív. Chtěla jsem tam být tak alespoň o 3 hodiny dřív. Máma už byla vzhůru a dělala snídani. Lou ještě spala. Já jsem si pomalu tahala svoje kufry a tašky ke dveřím. Potom jsem se šla nasnídat.

"Tady mš zlatíčko." řekla a dala mi na stůl palačinky s marmeládou.

"Děkuju." a hned jsem se do toho pustila. Lou hned přiběhla. Ona měla čich jako nějaký policejní pes. Jakmile ucítila dobré jídlo, hned přiběhla a kradla mi z talíře.

"Nech to. To je moje." a plácla jsem jí po ruce.

"Ježiši, jen si kousnu." a ukradla mi celou palačinku a na dvě kousnutí jí do sebe narvala. Nějak jsem nikdy nechápala, jak ta holka funguje. To má snad v břiše černou díru?

"Tady máš a neber jí to z toho talíře." řekla máma a dala Lauře její talíř. Ona to v sobě měla za pár minut, zatímco já jsem to ještě dojídala. Měla jsem na sobě ještě pyžamo, tak jsem si vyčistila zuby, vysprchovala se a umyla si svoje dlouhé blonďaté vlasy. Vysušila jsem si je a dala do culíku. Na sebe jsem si vzala světle modré džíny, tmavě modré tílko a černou vestičku. Ještě jsem si na sebe hodila řasenku a pak jsem se šla na chvilkou kouknout na telku. Byla jsem trochu nervózní, jestli mi tam budou všichni rozumět. V angličtině jsem byla dost dobrá, ale stejně jsem byla trochu nervózní. Bylo asi půl jedenáctý a já už chtěla pomalu jít. Rychle jsem se rozloučila s Laurou a mamku jsem dotlačila k autu. Lou s náma nejela. Neměla moc ráda dlouhé loučení. Na letišti jsme byly asi za dvacet minut. Dost dlouho jsme tam bloudili, než jsme našli naše nástupiště. Kufry už jsem měla odbavené. Bylo už za půl hodiny dvě. Trvalo to dýl, než bych řekla. Já jsem vlastně nikdy neletěla letadlem. Neměla jsem tušení, jak to všechno bude dlouho trvat, ale tak tak jsme to stihly.

"Hlavně si na sebe dávej pozor. Čisti si zuby, uklízej si a volej mi každý den. Kdykoliv budeš moct." říkala mi máma. Cítila jsem se trochu jako desetileté dítě, co jede na letní tábor. 

"Neboj. Budu v pořádku." a objala jsem jí.

"Let 983 do Londýna, nástupiště 9." hlásila žena v rozhlase. 

"Mami, to je můj let. Už musím jít."

"Hlavně si na sebe dávej pozor." a silně mě objala.

"Let 983 do Londýna, nástupiště 9. Poslední výzva."

"Mami, já už vážně musím jít. Neboj se. Zavolám ti, jakmile se zabydlím." dala jsem jí pusu na tvář, naposledy jí objala a rychle běžela k nástupišti. Byla jsem hrozně nadšená a šťastná. Rychle jsem nasedla do letadla a snažila se nepanikařit, když se letadlo začalo hýbat. Překvapivě jsem rychle usla. Já nikdy nemůžu spát, když někam jedu, ale tady jsem spala jako dudek. Zdálo se mi o tátovi. Byl se mnou v Londýně. Chodili jsme po něm celé hodiny, smáli se a prostě jen byli spolu. Byl to krásný sen.