Láska na prvním místě

31. díl

7. Září 2014

Sobota večer. Kdo by řekl, že zrovna v sobotu večer se můj život zastaví. Až ho uvidím... budu zároveň šťastná, ale bude mě to i hodně bolet. Je to sice už rok, ale moje city k němu se stále nezměnily. Už za pět hodin ho uvidím... mám tak málo času. Jak jsem mohla souhlasit? Jak jsem jí mohla slíbit, že tam s ní půjdu? Ale já tam musím jít. Slíbila jsme jí to a... navíc ho chci vidět. A hci vidět i Zayna. Chci vidět, jak jsou všichni beze mě šťastní. Že mají život, jaký si zaslouží a po kterém toužili.

"Neměla by ses už začít připrvovat?" přišla ke mě máma a s Emily v náručí si ke mě přisedla.

"Dej mi jí." natáhla jsem ruce a přitiskla jsme její malé tělíčko k mému. Byla tak malinká, že jsem si pokaždé, když ji držím, myslela, že ji upustím. Ty ledově modré oči byly jako hvězdy. Jako ty jeho. Až moc mi ho připomínala. Jak může být někdo tolik někomu podobný. Jak může být někdo tak maličký a dokonalý. Je jako medvídek. Dokonalá mazlící mašinka.

"Měla by ses začít připravovat. Jinak na tebe Lou bude naštvaná, že přijdete pozdě." pobízela mě máma a začala na Em dělat ksichtíky.

"Je to dobrý nápad? Mám tam jít?"

"Už jsi jí to slíbila a navíc... myslím, že by to byl dobrý nápad. Promluvit si sním." koukla na mě vážně.

"Ale já s ním nemůžu mluvit, a ne proto, že bych nechtěla. Já bych... docela i chci, ale nebudu moct. Je to zpěvák. V ochrance má nejmíň třicet goril. Jak bych se k němu asi dostala? Nemám možnost ho vidět. Nedostanu se k němu blíž, jak sto metrů."

"Lou ti nic neřekla?"

"Cože?" zaostřila jsem na ní se zmateným výrazem.

"No... ona ty lístky vyhrála. Do první řady... no a... ještě má... propustky do zákulisí..."

"Cože?" málem jsem vykřikla. Vtom Emily začala brečet. Nervózně jsem začala chodit po pokoji a houpala jí nahoru a dolu v mém náručí, abych jí uklidnila.

"Proč mi to neřekla? Snad neví, že je Emily..."

"Neví." přerušila mě máma. "Jen ti to nechtěla říkat."

"Ale proč? Proč by si myslela, že by mi mohlo vadit vidět Zayna, když jsem se s ním viděla jen jeden večer. Teda... neviděla, ale tohle jsem jí řekla, ne? Tak proč by se toho bála?"

"To... to já nevím."

"Panebože... No tak. Přestaň plakat zlatíčko. Maminka je u tebe." začala jsem Emily šeptat do ouška a ona se jako zázrakem začala uklidňovat. Nevím proč, ale vždy, když jsem jí šeptala, tak se uklidnila. Byla dokonalá... jako vždy. 

"Zvládneš to tu s ní sama, mami?" sedla jsem si vedle ní na gauč a stále kolébala Emily.

"Neboj se. Vychovala jsem vás dvě, ne? Já už to zvládnu." předala jsem jí Emily a chvilku se na ně koukala. Emily se právě dokonale smála. Snažila se mámu tahat a vlasy a oči jí jen zářily. Jako ty máminy, když si s ní hrála. Jako ty moje, když jsem ji poprvé uviděla. Jako ty jeho, když jsme se poprvé uviděli...

"Už jsem tu!" bylo slyšet z chodby. Byla to Lou. Pozdravila jsem jí a šla se začít chystat. Byla jsem nervózní. Kdo by v této situaci nebyl. Ale... jestli ho uvidím... jestli on uvidí mě... musím se chovat naprosto normálně. Nesmím na sobě nechat nic znát. Nesmím nic... nesmím mu nic říct...

O 5 hodin později.

Máma měla pravdu. Máme místa přímo u pódia. Teď jsem ještě nervóznější, až je mi z toho špatně. Uvnitř arény už jsou naprosto všichni. Všichni už ječí a to tu ještě nikdo není. Nemůžu... prostě se z toho nedokážu vzpamatovat. Vůbec nic nevnímám. Ten hluk je tak velký, že už ani vlastně nic neslyším. Jen tlumený jekot. 

Na velké tabuli před námi se objevily hodiny. Začaly odpočítávat jednu minutu. Po celé aréně se rozlehl obrovský řev a jekot, že to muselo být slyšet až v Londýně. 

l 00:47 l  ...bylo na hodinách. Jedna vteřina připadala na silně hlasitý tlukot mého srdce. Každou sekundou se mi víc a víc svíral žaludek.  V duchu jsem si říkala Klid... to bude dobrý. Nevšimne si tě.  ale vůbec to nepomáhalo. I tak jsem byla hrozně nervózní. 

l 00:29 l srdce mi začalo tlouct rychleji. Nevnímala jsem nic, až na ty hodiny.

l 00:25 l

l 00:24 l

l 00:23 l

"Lou... promiň, ale já... musím jít na vzduch!" křičela jsem jí do ucha, ale ona mě stejně asi špatně slyšela.

"Cože? Ne! Teď to začne! O to nemůžeš přijít!" koukala na mě prosebným kukučem. "Prosíím! Jeden song! Pak tě nechám jít!"

"Tak... dobře!" řekla jsem s nepříjemným pocitem v břiše.

"5, 4, 3..." začali všichni řvát s ubíhajícím časem na hodinách.

"Nula!!!!!!!!!" zakřičeli všichni z plných plic. Málem jsem dostala infarkt. Pódium zalila mlha a všechny světla zhasly. Nejdříve se otevřely dveře nědkde nahoře a ztěch vyběhl jeden kluk. Byla jsem nervózní tak moc, že jsem se tam vážně málem složila.

"Josh!!" začali všichni ječet. Oddychla sem si, protože jsem věděla, že to je jen bubeník. Potom přiběhl dole klávesista a basista. Potom jsem nemohla věřit tomu, koho vidím.

"Alex!!!!!" začali všichni ječet. Vzal do ruky kytaru a pás si přehodil přes hlavu. Byl to Alex. Ten Alex, se kterým jsem bydlela v Londýně. Nevěřícně jsem na něj koukala. Byl mi tak nebezpečně blízko, ale naštěstí se vůbec nedíval mým směrěm. Vypadal hrozně šťastně. Alex začal hrát na ktaru a k němu se rychle přidal i Josh. Pomalu se přidávali i ostatní a pár sekund jen hráli dokola tu samou melodii. Vtom z podlahy někdo vyskočil. Všichni začali ječet a křičet.

"Niall!" křičeli všichni. On měl jen skloněnou hlavu a světla se ho ani nedotkla. Za chvilku vyskočila další postava, na druhém, ne tak vzdáleném, konci pódia.

"Harry!" ječeli všichni ještě víc. Vedle něj se ze země objevila další postava.

"Liam!!!" křičeli. Teď jsem byla v rozpacíh. Už zbývali jen dva. Jen dva. Louis a Zayn. Nejraději bych teď utekla. Ale místo toho jsem se radši složila na křeslo a čekala, až je uvidím. Jedna postava se znovu vynořila z neznámého místa v pódiu. Nemohla jsem ho rozpoznat. Všechny holky tam skákaly a já seděla, a tak jsem ho nemohla vidět. Potom se vynořila poslední postava. To už jsem je rozeznala. Jak jsem mohla čekat. Louis byl poslední. Nemohla jsem uvěřit, že ho vidím. Opravdu ho vidím. Před sebou. Běhá si šťastně po pódiu a žije svůj sen s dalšími čtyřmi nejlepšími kámoši. Já mu to nechci kazit. A nechci to kazit ani sobě...