Láska na prvním místě

36. díl - konec.. :')

"Co tu děláš?!" zeptala jsem se ho s vyděšeným hlasem a Emily v náručí. Nechápavě na ni zíral. 

"Přišel jsem... ale.. ty... tohle..." podíval se na Em. Nevěděla jsem, co říct, ale musela jsem promluvit.

"To je... Emily." podívala jsem se na ní.

"Ahoj Emily." natáhl k ní prst a ona se na něj nechápavě podívala. Vypadala tak roztomile. Hned ho za ten prst chytla a pevně stiskla. "No páni, ta má ale stisk." řekl s úsměvem, ale já se stále nesmála. Byla jsem hrozně vyděšená. 

"Pojď zlato. Musíme se napapat." otočila jsem se a šla do kuchyně. Slyšela jsem už jen, jak Louis zavřel dveře a pomalými kroky se k nám blížil.

"Máš moc pěkný byt." řekl, zatímco si prohlížel obývák.

"Díky..." řekla jsem a posadila Em do židličky.

"Takže... ty... bydlíš tu... sama?" zeptal se mě a přitom se koukal na malou Emily. Zpanikařila jsem. Teď tu byla ta chvíle. Jak se rozhodnu? Řeknu mu, že... Em je... jeho dcera? Nebo to nějak ututlám?

"Ne." řekla jsem bez přemýšlení.

"Ne? A.. kdo tu s tebou... bydlí?" zeptal se mě s vyděšeným hlasem.

"No..." dech jsem měla zrychlený a srdce mi bilo hrozně silně. Byla jsem k němu otočená zády, aby neviděl můj vyděšený výraz. Ale asi se to nepovedlo...

"Lexi? Jsi v pohodě?" slyšela jsem jeho tiché kroky, se kterými se ke mě pomalu blížil.

"No... jen musím nakrmit Emily, tak... co kdybys přišel jindy." vzala jsem Em ze židličky a přitiskla si její malinké tělíčko. 

"Lexi, děje se něco?" přišel ke mě a já o krok ustoupila. Pomalu jsem cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Snažila jsem se je zastavit. "Lexi..." zatvářil se vyděšeně a koukl se na Emily. Už jsem dobře věděla, k čemu se schyluje. "Čí... čí je Emily?" zeptal se a po chvíli se mi podíval do očí.

"Louisi.... já... potřebuju si s tebou promluvit."

"Odpověz mi na otázku prosím." začal se víc a víc nervovat. Já už jsem se neudržela a první slza mi sjela po tváři.

"Je mi tak líto, že jsem odletěla. Hrozně mě to bolelo, ani nevíš jak. Ale udělala jsem to pro tebe. Chtěla jsme tě chránit. Chtěla jsem, abys měl život o jakém jsi snil. Nechtěla jsem ti ublížit. A už vůbec ne... ti lhát." chrlila jsem na něj jedno slovo přes druhé. Podle pohledu, kterým se zmateně rozhlížel po místnosti jsem usoudila, že mu to už došlo. Pomalu, jakoby omdlíval, si sedl na gauč a začal si všechno dávat dohromady v hlavě. Vyděšeně jsem se chytla za ruku a spustila vodopád hvězd. Aby to napětí nestačilo, Emily začala plakat. Snažila jsem se jí utišit, i přes to, že já sama jsem brečela. Louis mezitím nevěřícně pozoroval Emily. Jakoby to byl duch. Tohle byl ten moment, kdy jsem začala vážně litovat. Všeho, co se stalo. Přála jsem si, aby mě máma nedonutila jet do Londýna. Abych tam nepotkala Zayna, pak Louiho... a přála jsem si, abych neměla Emily. I když jsem si to přála jen na vteřinku, tak jsem se pak cítila hrozně provinile. Za to, že jsem si přála, aby jediná věc, co mě teď drží nad vodou, neexistovala. 

Stále jsem se jí snažila uklidnit. Nic nefungovalo. Musela jsem jí nakrmit, tak jsem jen tak tiše řekla Louimu, že ji jdu nakojit a rychle šla do ložnice. Sklíčeně a s Em v náručí, jsem si sedla na postel a stále se slzami v očích, jí začala kojit. Už se pomalu uklidňovala, tak jsem jí položila do postýlky a doufala, že alespoň na chvilku usne. Nucena svým svědomím jsem pomalu šla zpátky do obýváku. Zastavila jsem se ve dveřích a pozorovala Louiho. Seděl na gauči s hlavou složenou v dlaních. Lehce poklepával nohou a ani si nevšiml, že tu jsem. "Louisi?" šeptla jsem, abych ho moc nevyděsila. S vyděšeným pohledem se na mě bleskově podíval a zrakem hledal Emily.

"Kde je?" zeptal se, ani se mi nepodíval do očí.

"Spí." řekla jsem tiše a pomalu jsem šla k němu. Sedla jsem si na druhou stranu sedačky a dívala se do země. Byla jsem až moc vyděšená, abych mu pohlédla do očí. 

"Takže... ona... ona je... moje..." říkal roztřeseným hlasem. Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych věděla, že je vyděšený, nervózní a zmatený.

"A-ano." zakoktala jsem.

"Proč jsi mi to neřekla?!" prudce se postavil a naštvaně se na mě podíval.

"Promiň mi to Louisi. Já... nechtěla jsem ti být na obtíž..."

"Na obtíž? Kdy ty jsi mi byla na obtíž? Ale tohle... jak jsi mi tohle nemohla říct?! Je to moje..." zlomil se mu hlas. Bylo toho na něj asi moc. Co asi... určitě.

"Dcera." dokončila jsem za něj větu. Ještě víc šokovaně se na mě podíval a já uviděla záblesk v jeho očích. 

"Panebože..." zamumlal si pro sebe a promnul si rukama tvář. Znovu se posadil na gauč a já uslyšela lehké vzlyky. 

"Louisi..." přisedla jsem si k němu, abych si s ním mohla promluvit. "Já... nic po tobě nechci. My to zvládneme samy. Pochopím, když tu nebudeš chtít být." řekla jsem tiše a on se na mě svýma zrudlýma očima podíval.

"Co to povídáš?" zeptal se vyděšeně.

"Nic po tobě nechci. Až do teď jsem to zvládla sama, takže..."

"Přestaň." přerušil mě a naštvaně se na mě podíval. "Ty mě asi nechápeš, že ne? Ty nevíš, jak jsem se já cítil, když si odešla. Chtěl jsem umřít. Umřít, protože jsem tě tolik miloval a ty jsi bez vysvětlení odešla. Kluci jediní mě drželi nad vodou. A ty... ty mi neřekneš, že máš moje dítě?! A myslíš si, že bys mi byla na obtíž?! Ty si myslíš, že tě v tom nechám?! Já tě miluju!" vykřikl na mě. Nevěřícně jsem na něj zírala. Naštvaně se na mě díval, ale pomalu se začal uklidňovat. Sedl si natěsno vedle mě a chytl mě za ruce. "Já tě miluju." jeho hlava mi spadla na rameno a já ucítila jeho horký zrychlený dech. Stále jsem byla šokovaná tím, co mi teď řekl. Bylo to jako sen. "Já se o vás postarám. Ne, protože musím. Ale protože chci." koukl se mi do tváře. Stále jsem měla ten výraz. Nemohla jsem uvěřit... nemohla jsem. Za to, co jsem mu udělala... 

"Ty..." nevěděla jsem, co říct. To, co se stalo během posledních dvaceti minut... jakoby se mi zhroutil  svět a hned se zase dal dohromady. Louis mě pohladil po tváři a mnou projel ledový mráz. Na sekundu jsem se znovu cítila, jako když jsme spolu byli. Bez starostí a problému. Byli jsme jen my dva. 

Pomalu jsem ho chytla za tu ruku a přitiskla si jí ještě víc na tvář. Louis si oddechl a šťastně se na mě usmál. Zavrtila jsem hlavou a opřela jeho čelo o to mé. Byla jsem šťastná. Nevěděla jsem, co nás ještě bude čekat. Bude toho hodně, ale my se proti tomu postavíme.

"Už mi nikdy nelži. Nikdy." zašeptal. 

"Už nikdy.." řekla jsem tiše a pohladila ho po tváři. Teď už vím, že on je ten pravý. On je ten jediný, kterého na zemi potřebuji. On je jediný člověk, který mě miluje tak moc, jako já jeho...

Pozn. Autora: Tak jo... Tady to je... Konec... Chci vám jen poděkovat za ty krásný komentáře a za to, že jste volili, a taky za to, že jste to vůbec četli. Je to dost... klišé povídka... Kdybyste chtěli, tak píšu ještě další povídky, ale to si jen tak sama dělám reklamu ;D A omlouvám se, že je to tak krátký. Chtěla jsem to udělat delší, ale už mě nic nenapadalo.. :/ doufám, že jste tuhle povídku měli rádi :)