Láska na prvním místě

30. díl

30. Srpna 2014

Zrovna jsem ukládala svého malého andílka ke spánku. Nechtělo se mi od ní odcházet. Je opravdu dokonalá. Až na to, že by nemusela v noci pětkrát vstávat. Chviku jsem u ní ještě seděla a dívala se na ní. Byla tak malinkatá a křehoučká. Jak já jsem mohla vlastnit něco tak křehkého. Vše vždy zničím, ale ona... ona je můj anděl. Je pro mě všechno. Nic jiného, než ji k životu, nepotřebuji. 

"Ahoj, Lexi!" zakřičel povědomý hlas z chodby. Byla to Lou. Rychle jsem vyběhla z pokoje, potichonku zavřela dveře a naštvaně se na ní podívala.

"Nekřič! Emily spí." spražila jsem jí pohledem a natlačila jí do obýváku. 

"No, tak promiň. Jen jsem přišla, abych ti něco řekla."

"To neznamená, že musíš křičet."

"Já nekřičela!"

"Teď křičíš!"

"Ale ty taky!"

"Dobře... dobře klid. Nemám v ůmyslu jí probudit." Posadila jsem se na gauč a Lou si hned sedla vedle mě.

"Tak.. co jsi mi chtěla říct?" zeptala jsem se jí.

"To ti řeknu později. Nechceš... se najíst? Objednáme pizzu." usmála se na mě. 

"Jen když to zaplatíš ty." vyzvedla jsme na ní obočí a trochu se zasmála.

"No dobře, ale to neznamená, že jídlo budu pokaždý platit já. Ty jsi tu ta starší."

"Jo, ale já jsem ta, která musí vychovávat dítě." 

"Hele, nevymlouvej se na to zlatíčko."

"Já vím. Je až moc nevinná na to, abych se s ní takhle vymlouvala." usmála jsem se a Lou se zvedla a šla k telefonu. Já si mezitím zapla televizi. Nic nedávali tak jsme přepla na zprávy. Jen jsem si četla časopis. Televize byla potichu, když mě upoutala fotka v televizi. Snažila jsme se jí ignorovat, ale pak jsem něco zaslyšela. Dala jsem televizi nahlas a už jen upřeně pozrovala televizi.

"Britsko-Irská, světově známá chlapecká skupina One Direction je jedna z nejpopulárnějších skupin světa. A právě tato skupina bude už příští týden tady, v Pražské o2 aréně." 

To bylo to jediné, co jsem z výkladu reportérky zachytila. Oči jsem měla vykulené a do mozku mi asi přestal proudit vzduch. To... to není možný. Tohle je... to se... to se neděje. To je hloupost. Nesmí se to dít, to ne.

"Lexi?" uslyšela jsem Louin tichý hlásek. Bleskově jsem na ní zaměřila svůj pohled. Vypadala trochu bezduše. Asi jako já. Já jsem měla jen prázdnou hlavu a zírala na ní a snažila se to všechno vstřebat.

"Jsi v pohodě Lexi?" přišla ke mě a sedla si na gauč.

"No... já, já, já..."

"Lexi... to... tohle bylo to, co jsem ti chtěla říct."

"Cože? O čem to mluvíš?"

"No... ten koncert. Já... Já tam totiž jdu." usmála se na mě, ale hned jí ten úsměv zmizel. Viděla jsem, jak byla šťastná, že je uvidí, ale snažila se to zakrýt, aby mě nijak nerozrušila. Abyste to pochopili. Lou... ona neví, že to dítě je... Louiho. S mámou jsme jí namluvily, že to... byl někdo jiný. Že se Zaynem jsme byla na jednom rande a to pak skončilo a nikdy jsem ho už neviděla. Kéž by to tak bylo. Ale ne. Vždyť toho nelituju. Mám Emily. Jsem za ní tak ráda. Ale to léto... tolik bolesti v létě nikdo neprožil... a tohle všechno mi tu bolest připomnělo. Zase jsem si připadala sama... Ale nesměla jsem to na sobě nechat znát. Aby mě Lou z něčeho nepodezírala.

"Aha... tak... ty tam jdeš? To je... skvělý." vytvořila jsem falešný úsměv a poklepala jí po ruce.

"Vážně? Já... myslela jsem, že ti to bude vadit kvůli... no... Zaynovi."

"Co? Proč? Byla jsem s ním na jednom rande. Proč by mi mělo vadit, že jdeš na jejich koncert."

"No to je úžasný." Na tváři se jí vykouzlil obrovský úsměv a obmotala ruce kolem mého krku. Chvíli jsem se smála, ale pak jsem si uvědomila... co když ho uvidím... co když on uvidí mě...  A teď nemluvím o Zaynovi. Ale to není možné. Budou stále obklopeni ochrankou a navíc tu nebudou ani dva dny, takže to je v podstatě nemožné.

"A... je tu ještě něco." odtáhla se ode mě a koukla na mě.

"Víš... jelikož nemám moc kámošek, který by na ten koncert šly se mnou a já mám dva lístky, tak bys tam... mohla jít se mnou." usmála se na mě.

"Ehm... no..." neměla jsem slov. To, že jsem si ještě před chvilkou myslela, že ho určitě neuvidím, se najednou vytratilo. 

"Nemyslím si, že by to byl dobrej nápad. Teda... ne, že by mi vadilo, že ho... Zayna, uvidím. Spíš, že by to asi bylo trochu divný, kdyby mě třeba... viděl... A navíc, ani jsem neslyšela jedinou jejich písničku."

"Tak za prvý... vůbec nevadí, že jsi neslyšela jejich písničky. Hned si je zamiluješ." zasmála se a chytla mě za ruku. Já jsem se pousmála, ale spíš proto, že se tak trochu mýlila. Já už si je zamilovala. Spíš... jednoho.

"Za druhý... bude tam tak osm tisíc lidí? Jaká je možnost, že si tě všimne? A za třetí... nechci nějak ranit tvoje city, ale je tu tak možnost deset ku tisíci, že si tě pamatuje."

"Dík, to mi vážně zvedlo náladu."

"Promiň, ale co čekáš? Je to pop star. Navíc už má holku, takže se ničeho nemusíš bát."

"Cože? Zayn má holku?"

"Jo. Perrie Edwards. Je ze skupiny Little Mix, ale to teď není podstatný. Podstatný je, abych tě přemluvila, abys se mnou šla na koncert One Direction, příští týden , tady, v Praze!" začala skákat na sedačce a nadšeně se na mě koukala. Nemohla jsem. Nesměla jsem. Ale... něco hluboko uvnitř mi říkalo, že ho musím... že ho potřebuju vidět. I když on nebude vidět mě, což by bylo docela výhodný.

"No... Lou, já fakt nevím."

"Prosííííííííím. Je to moje jediná šance, jak je kdy vidět. Nechci tam jít sama. Bylo by to trapný." Bylo mi jí líto. Chtěla jsem, aby byla šťastná, protože ona se moc nesměje. Nevím proč, ale od té chvíle, kdy se narodila Emily, já, máma a Lou jsme najednou takové... stmelenější. Jsme častěji spolu a jsme víc jako rodina. Nechtěla jsem jí zničit její sen a tak jsem neměla jinou možnost.

"Tak... dobře. Půjdu s tebou na koncert." usmála jsem se na ní. Ona zaječela a pevně mě objala. "Ticho! Vzbudíš Emily."

"Promiň. Jen jsem hrozně, hrozně moc ráda, že se mnou půjdeš. Bude to fantastický." ...Nebo to bude pohroma...