Láska na prvním místě

28. díl

Zděšený výraz na jeho tváři stále nemizel. Koukal na mě a stále jsem nemohla věřit, co jsem to udělala.

"C-co? P-proč odjíždíš?" řekl roztřeseným hláskem. Chtěla jsme ho obejmout a říct mu, že vše bude v pořádku. Že nikam nejedu, a že s ním budu na věky věků.

"Louisi, já... je mi to líto." řekla jsem a už se rozbrečela. Snad se mi to zdálo nebo jsem také viděla odlesk v jeho očích? Bylo mi hrozně. Jako bych drtila svoje srdce a zároveň to jeho. Nejhorší pocit v mém životě. Ale musela jsem to uděla. Musela. Je snad lepší, když mě bude nenávidět, než aby měl se mnou problémy.

"Prosím, řekni, že si ze mě děláš srandu. Řekni mi, že lžeš." přisedl si blíže ke mě a chytl mě za ruku. Zoufale se smál, jakoby už věděl, že jsem lhala. Slzy už měl na krajíčku a já neměla to srdce se na něj takhle dívat.

"Promiň, ale... je to pravda." brečela jsem a zmateně mu dala pusu na tvář. "Sbohem." šeptla jsem, zvedla se a šla rychle směrem ke dveřím.

"Kam to jdeš?!" houkl na mě roztřeseným hlasem, ale já ho neposlouchala. Srdce se mi drtilo na malinkaté kousíčky. Tak moc to bolelo, mu tohle udělat. Já všem jen lámu srdce, ale on se z toho dostane. Musí, protože bych si to nikdy neodpustila. A ani to pravděpodobně neudělám.

Rozběhla jsem se ven do deště a běžela zpátky. Byla jsem celá mokrá. Koukla jsme se naposledy na ten jeho dům. Byl najednou tak malý. Chtěla jsme se vrátit. Tak moc. Ale nemohla jsem. Nesmím. Musím odtud odejít. Už nesmím ostatním lidem ničit život. Ani sobě. Možná je to sobecké, ale já to takhle musím udělat. Stejně by mě tu už nic nečekalo.

Zalezla jsem si do nějakého obchůdku a zavolala si odtamtud taxíka. Když jsem dojela domů, tak jsem se porozhlédla po svém bytě. Byla jsem celá mokrá a promrzlá. Už bylo pomalu půl sedmý. Byla jsem vyčerpaná a celou cestu v taxíku jsem zadržovala pláč. Podlomily se mi kolena a já spadla na zem. Se sklopenou hlavou jsem začala brečet, a že dost nahlas. Byl to hrozný pocit. Jakoby mi někdo vytrhl srdce, roztrhal ho a narval ho zpět. Nepřestávala jsem brečet. Měla jsem pocit, že ani nikdy nepřestanu. Byla jsem tak zničená. Ale musela jsem něco udělat. Musela jsme odsud odejít, aby mi to tu vše nepřípomínalo... Louiho...

S rozmazanou řasenkou a strašidelným výrazem jsem se porozhlédla po místnosti. Bylo by možné, že tuto místnost vidím naposeldy? Dva měsíce. Byla jsem tu jen dva měsíce... Ale i tak to byl v celku splněný sen. Co ale udělám, až přijedu domů? Bude to ještě horší... To teď ale řešit nechci. Musím se sebrat, zamluvit si letenku a... mě se ale nechce odjet. Chci zase cítit Louiho vůni. Chci ho obejmout a být navěky s ním, ale... To není možné... Nesmím mu zničit život. Musím od něj odjet. Jen to mu zajistí šťastný život. Když bude daleko ode mě a mých problémů.