Láska na prvním místě

5. díl

"Slečno, vstávejte." slyšela jsem hlas. Byla to letuška. Budila mě. Překvapivě jsem spala celou cestu, i když trvala asi dvě hodin.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se jí. Samozřejmě jsem už automaticky mluvila anglicky.

"Za 20 minut přistáváme." usmála se na mě a šla probudit další cestující. Seděla jsem u okýnka, takže jsem měla krásný výhled. Londýn vypadal tak krásně. Nebylo zrovna slunečno, ale i tak. Byla to krása.

"Dobré odpoledne. Je 12 stupňů celsia, za tři minuty třičtvrtě na tři. Právě jsme nad Londýnem. Za 18 minut přistáváme." řekl mužský hlas v rozhlase. Byla jsem trochu rozespalá, ale to mi tak nevadilo. Spíš mi vadilo, že venku bylo 12 stupňů a já na sobě měla jen šortky a tílko s vestičkou. Asi jsem se měla tepleji obléct. S tím už teď nic nenadělám. Byla jsem hrozně nadšená. Můj sen se konečně splnil. Budu žít v Londýně. Je to neuvěřitelné. Ale už teď se mi stýská po mámě a Lou. Za chvilku jsme už přistáli. Vzala jsem si svojí tašku a rychle jsem běžela z letadla do letištní haly. Venku mi byla vážně zima, na to, že bylo 12 stupňů. Vyzvedla jsem si kufry a šla do haly, kde na mě měla čekat mámina kamarádka Veronika, která mi domluvila práci a ten byt, co jsem tu měla. Vyšla jsem z dveří s těmi dvoumi velkými kufry a ještě jednou velkou taškou. Hledala jsem nápis se svým jménem, ale nikde jsem ho neviděla. S pomocí nějakého pána jsem odtáhla svoje věco k lavičce a tam jsem si sedla. Snad jsem doufala, že Veronika příjde. Seděla jsem tam asi půl hodiny. Nějak už mě nebavilo tam čekat, tak jsem se rozhodla, že si zavolám taxíka. Tak tak jsem se s kuframa přesunula ke dveřím, které vedly z letiště. Vtom jsem uslyšela nějaký jekot. Z venku ze dveří se na mě vrhl dav rozjančených holek. Málem mě umačkaly. Běžely přímo tam, odkud jsem přišla. Za nima běželo několik chlápků s foťákama. To asi přijela nějaká další hvězda, která je na turné. Trochu mě zajímalo, kdo to byl, ale ne tak, jak jsem se chtěla konečně dostat do pohodlí svého nového anglického bytu. Vzala jsem tedy kufry a odtáhla je k zastávce, kde stavěly taxíky. Vůbec se mi nepodařilo žádný chytit, a když už ano, tak mi ho někdo ukradl. Myslela jsem, že v Londýně budou lidi slušnější. Kufry jsem si odtáhla trochu dál od zastávky, že si odpočinu. Na jeden jsem si sedla. Potom jsem zase uslyšela ten jekot těch náctiletých holek. Teď už se zase snažily dostat ven. Byla jsem trochu zvědavá, tak jsem se postavila, abych líp viděla. Vtom z toho davu fanynek vyběhlo několik kluků. Asi před nima utíkaly. Neviděla jsem jim do tváře. Bylo jich pět. Všichni proběhli okolo mě. Ohlídla jsem se za prvníma čtyřma. Ten pátý byl trochu pomalý. Nějak jsem si ho nevšímala. Snažila jsem se rozpoznat ty ostatní. Vtom do mě ten kluk vrazil a spadla jsem i s ním na zem. Trochu jsem se bouchla, ale naštěstí, jsem spadla na něj. Měla jsem zavřené oči, protože jsem se bála, že se mi něco stane. Když jsem je pootevřela, ten kluk se na mě usíval. Měl černé vlasy vyčesané nahoru a vnich blonďatý melír. Byl mi povědomý, ale nevěděla jsem odkud. Chvilku jsme na sebe zírali, ale já jsem se pak rychle zvedla. On se zvednul hned po mě a začal se na mě culit.

"Dávej si příště větší pozor, až budeš utíkat před ječícím davem." štěkla jsem na něj.

"Promiň. Neviděl jsem tě. Jsi v pořádku?" zeptal se mě a položil mi ruku na rameno. Co to bylo? To takhle ohmatává všechny cizí holky?

"Jsem v pohodě." a sundala jsem mu ruku z mého ramene.

"Promiň, ale už budu muset běžet." usmál se na mě a znovu začal utíkat před ječícím davem. Po chvilce zaběhl za roh, jako ti další 4 kluci. Okolo mě zase proběhl ten dav pištících holek, které mě málem znovu schodily. Bylo to zvláštní. Jako bych zažila Deja Vu. Někde jsem toho kluka viděla, ale neměla jsem tušení, kde. Bylo očividné, že byl slavný, podle toho počtu lidí, co se okolo něj a těch ostatních kluků točilo. Vypadal hezky. Asi to nebyl čistokrevný angličan. Měl krásný přízvuk a ty oči. Panebože, ty oči. Krásnější oči jsem u kluka neviděla. Moc dlouho jsem o něm nepřemýšlela. Za chvilku vedle mě zastavil taxikář a zeptal se mě, jestli nechci odvést. S jeho pomocí jsem nandala kufry do taxíku a nadiktovala jsem mu adresu. Jeli jsme skoro přes celý Londýn. Mohla jsem si ho rychle prohlídnout. Byl krásný a o dost větší, než jsem si myslela. Jeli jsme asi 20 minut. Zastavili jsme v takové staré ulici s kamennými domy. Bylo to moc pěkné. Vypadalo to tam trochu jako u nás, v Praze, ale tady to bylo o moc krásnější a zachovalejší. Milovala jsem tyhle staré domy. Taxikář mi pomohl s kufry, já mu zaplatila, docela dost vysokou částku, a pak jsem zazvonila na domovnici. Máma mi říkala, že klíčky budu mít u ní. Asi za pět minut přišla nějaká paní. Měla tmavě hnědé vlasy stažené do drdolu, bylo jí asi 48, ale na svůj věk vypadala dost dobře. Měla na sobě džíny a bílé tričko. Měla ho celé pošpiněné světle modrou barvou.

"Dobrý den." řekla jsem jí.

"Ahoj. Ty jsi Alex Nort, viď?"

"Ano."

"Ahoj. Já jsem Maggie Spencer." a podala mi ruku. "Tak pojď dál." usmála se na mě. Působila moc mile a příjemně. Když jsme vešly, tak přede mnou, na pravé straně, byly velké staré schody, které vedly nahoru. Na levo vedla dál chodba ke dveřím. Nebylo tam moc světla. Jen to, které šlo z oken, a toho moc nebylo. Už byly čtyři hodiny odpoledne.

"Hned ti přinesu klíče, jen se převléknu, do něčeho společenštějšího." a odběhla za schody. Asi tam měla svůj byt. Za pár minut byla zpátky v béžové sukni a bílé blůze.

"Můžeme?" zeptala se mě s úsměvem.

"Mužu si nechat kufry tady dole? Nechci je ještě tahat nahoru."

"Jistě, nikdo ti je nevezme. Neboj. Bydlím tu jen já. A teď i ty." ukázala nahoru po schodech a dala mi klíče. Schody vedly přímo do dveří. Odemkla jsem. Vevnitř byla obří bílá místnost. byl to loft. Na levo byla kuchyň. Napravo byl obývák, ve kterém už byl i gauč a televize. Šla jsem dál. Za malou zdí byl jídelní stůl. Když jsem šla dál a otevřela dveře nalevo, tak jsem vešla do koupelny. Byla tam velká vana, záchod, umyvadlo, prostě všechno. Vrátila jsem se zpátky a otevřela dveře vedle nich. Vešla jsem do prázdného pokoje se světle modrými zdmi.

"Promiň, ale nestihla jsem tu úplně vymalovat. Chtěla jsem ti to tu udělat pěkné."

"Vy jste mi vymalovala pokoj?" zeptala jsem se jí překvapeně. Proč by taky někdo maloval pokoj pro úplně cizího člověka.

"Ano. Vždy maluji pokoj, když příjdou nový nájemníci."

"Děkuju vám. Tuhle barvu miluju." a nadšeně jsem se usmála.

Vypadalo to úžasně. Bylo to tak prostorné. Na pravé zdi byly ještě jedny dveře. Otevřela jsem je a tam byl dalšípokoj, ve kterém byly dvě postele a dvě velké skříně. Asi to bylo i z toho prvního pokoje. Byla to druhá ložnice.

"Tohle je můj byt?" zeptala jsem se jí překvapeně.

"Ano. Líbí se ti? Není moc malý?"

"Malý? Je úžasný. Myslím si, že se tu budu možná cítit trochu sama."

"No, jestli chceš, tak můžeš mít spolubydlící. Dvě ložnice tu jsou."

"Možná ano. Děkuju vám. Jsem hrozně ráda, že mám za domácí právě vás. Jste hrozně milá." měla jsem chuť jí obejmout, ale neudělala jsem to. Přece nebudu objímat cízí ženu.

"No, tak já ti to tu ještě zítra domaluji. Ty se můžeš zatím nastěhovat do druhé ložnice. Chceš pomoct s kufy?"

"To je v pořádku. Už jste toho pro mě udělala až moc."

"Ty jsi ale milá mladá dáma." a usmála se na mě. Potom odešla zpátky dolů Já jsem si pak vytáhla svoje věci nahoru. Svalila jsem se na gauč a jen si užívala výhled z mého okna. Byl úžasný. Viděla jsem na Big Ben. Koukala jsem se z okna a pak jsem zjistila, že je za ním balkón. Trochu zvláštní mít balkón za oknem, ale co. Vzala jsem si místo šortek černé džíny a na sebe svojí koženou bundu, protože byla vážně zima. Otevřela jsem okno a skrz něj vešla na balkón. Vešli by se tam tak dva lidi. Koukla jsem se dolů. Nebyla jsem moc vysoko. Tak asi 5-6 metrů nad zemí. Já se výšek nebojím, takže jsem byla v pohodě. Lou by byla už dávno v bezvědomí, kdyby stála tam, kde já. Pak jsem si vzpomněla. Měla jsem mámě zavolat, až budu doma. Hned jsem šla zpátky dovnitř a vzala si mobil. Chvilku trvalo, než nás to spojilo, ale co.

"Mami, ahoj. Už jsem ve svým novým bytě."

"Cože? Veronika tě hledala po celým letišti! Proč jsi na ní nepočkala?!"

"Čekala jsem tam asi půl hodiny. Nechtěla jsem tam čekat celej den.. Nesnáším, když někdo chodí pozdě.."

"No, hlavně, že jsi v pořádku. Líbí se ti tam?"

"Jasně, že jo! Je to tu úžasný, ale hrozně mi tu chybíte. Mám tu obří pokoj. Asi si pořídím spolubydlící ."

"Tak na sebe dávej pozor. Potom si zažatujem, nebo jak se to říká, aby jsme se mohly vidět."

"Zachatujeme, mami. Zachatujeme. Zeptej se na to Lou. Ona to umí. Pozdravuj jí." poslala jsem jí pusu a položila to. Lehla jsem si na gauč a odpočívala. Byla jsem dost unavená.