Láska na prvním místě

2. díl

4.Července 2013

Vzbudila jsem se asi v šest ráno. Snažila jsem se usnout, ale vůbec se mi to nepodařilo. Lou a máma očividně ještě spaly. Oblíkla jsem si šortky, světle modré tílko, džínovou bundu s krátkým rukávem a vzala jsem si sluneční brýle. Potichu jsem se vyplížila ven, že se půjdu projít. Šla jsem okolo školy, protože ta byla hned vedle našeho domu. Prošla jsem přes školní hřiště. Nikde nikdo nebyl. Kdo by asi taky byl na školním hřišti v sedm ráno o letních prázdninách. Slunce krásně svítilo. Sedla jsem si na lavičku a chvilku se tam slunila. Po chvíli jsem se zvedla a šla dál. Ani jsem si nevšímala kam jdu. Šla jsem asi půl hodiny a pak jsem se zastavila. "Kde to jsem" říkala jsem si sama pro sebe. Porozhlídla jsem se okolo a pak jsem úpně ztuhla. Koukala jsem se na ty vysoké staré kamenné zdi, které se táhly několik metrů dál. Zírala jsem na ty obří černá stará železná vrata. Stála jsem přímo naproti hřbitovu. Těsně před tím hrřbitovem, kde...kde byl můj táta. Od té chvíle, co jsme tam byli na pohřbu jsem tam nebyla. Obloukem jsem se vždy tomu místu vyhýbala. Nechtěla jsem se cítit tak hrozně, jako jsem se cítila, když jsem ho viděla v té rakvi. Nechtěla jsem se cítit přesně tak, jak se cítím teď. Stála jsem tam jako duch. Bylo to jen přes silnici. Dlouho jsem tam stála a jen koukala na ty vysoká vrata. Váhala jsem, jestli tam mám jít dál, nebo mám rychle běžet pryč. Asi za dvě minuty, co jsem tam jen tak stála, jsem pomalu udělala krok vpřed. Ani jsem se nepodívala, jestli jede auto. Naštěstí mě nic nesrazilo. Když jsem došla k těm vratům, tak jsem ještě chvilku váhala a pak jsem chytla tu starou velkou kliku. Byla trochu zrezlá, takže nebylo tak lehké otevřít ty vrata. Jakmile se mi podařilo dát kliku až dolů, tak se dveře rozlítly. Bylo to trochu strašidelný. Jen jsem se ještě podíval za sebe a zvažovala, že odejdu, ale už jsem si řekla, že tam půjdu, tak jsem vstoupila na tu dlouhou kamennou cestu. Bylo to tam trochu strašidelné. Všude byly stromy, takže tu nebylo tolik slunce. Hřbitov byl obrovský. Ani jsem moc nevěděla, kam mám jít. Ušla jsem pár metrů a pak jsem uviděla ten malý kostel, který byl přímo uprostřed. Hned jsem si vzpomněla, kudy mám jít. Odbočila jsem z cesty a pomalu šla cestičkami mezi náhrobními kameny. Skoro před koncem jsem se zarazila.

"David Nort. Narodil se 8.6.1973. Zemřel 20.7.2011.Milovaný manžel a otec. Navždy zůstane v našich srdcích." ten nápis jsem si četla pořád dokola. Nemohla jsem z něj spustit oči.

"Tati!" řekla jsem a svalila se do trávy. Začaly mi téct slzy. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrobu a brečela jsem tam. Bylo to strašné. Nemohla jsem přestat plakat. Na chvíli jsem zvedla hlavu a podívala se znovu na ten nápis. Rval mi to srdce. 

"Promiň. Promiň mi to tati. Promiň mi, že jsem tak slabá." mluvila jsem k němu. Zdálo se mi, jakoby tu byl vedle mě. Jakoby mě držel za ruku. Vtom jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Hrozně jsem se lekla. Byla to máma. Koukala se na mě. Leskly se jí oči. Slzy už měla na krajíčku. Já se rychle zvedla a objala jí. Po chvíli jsme se na sebe podívaly. Máma mi utřela slzy. Já je zase utřela jí. Potom jsme se obě otočily směrem zpátky k cestě, máma mi dala ruku přes rameno, já jsem jí položila hlavu na rameno a šly jsme zpátky domů.