Láska na prvním místě

27. díl

Je už pomalu pět odpoledne. Měla bych už vyrazit za Louim. Jsem hrozně vyděšená. Co asi řekne na to... všechno. Nemůžu to přece na něj jen tak vyklopit. Skoro celý týden jsem s ním nemluvila. Stop... Nesmím si to nechat vymluvit sama sebou. Musím mu to říct. Musí to vědět. Takže... teď půjdu za ním domů.

Zavolala jsem si taxík a odešla dolů čekat na něj. Za chvilku tu už byl. Venku pořád pršelo, takže jsem se rozběhla a snažila se co nejrychleji vlézt do auta. Nadiktovala jsem řidiči adresu a už se jen připravovala na jeden z nejhorších nebo také nejlepších momentů v mém životě. Stojím si za tím, že si to nechám. Ale, co když si to Louis nebude chtít nechat. Je to hrozné dilema. Nejraději bych se zase rozbrečela, ale to by nic nevyřešilo a Louis nesmí vidět, že jsme brečela.

Za pár minut auto zastavilo a já jen civěla na ten dům. Na ty velké dveře a jen přemýšlela nad tím, co se asi stane.

"Tak půjdete slečno, nebo ne? Já musím pracovat." řekl naštvaně řidič. Zaplatila jsem mu a vyběhla ke dveřím domu. Otočila jsem se a koukla do dálky. Byly tam vidět vysoké budovy v centru Londýna. Vzpoměla jsem si, jak jsem je viděla naživo poprvé, když jsem sem letěla. Jak jsem poprvé potkala Zayna a jak se to vše zvrtlo. Jak jsem poprvé uviděla Louiho a hned se do něj zamilovala. A teď... teď stojím před jeho domem a v bříšku mám něco, co patří jemu a jen jemu.

"Lexi?" slyšela jsme za mnou. Louiho jsem poznala hned. Otočila jsem se a vyděšeně se na něj podívala. Neváhala jsem a hned se mu zavěsila kolem krku. Užívala jsme si možná poslední minuty... nás.

"Děje se něco? Proč jsi se mnou tak dlouho nemluvila? Bál jsem se o tebe." mumlal mi za zády a tiskl si mě k sobě ještě víc.

"Promiň... Promiň mi to. Je mi to moc líto." mumlala jsem se slzami na krajíčku.

"To je v pořádku. Hlavně, že jsi tu." koukl se mi do očí a teplé dlaně položil na mé studené tváře. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Prsty jsem mu zajela do vlasů a stále si vychutnávala ten moment, kdy jsem mu nejblíže. Nechtělo se mi to kazit. Nechtěla jsem, aby se mu celý svět zbořil jen díky jedné jediné větě. Přitlačil si mě k sobě a se rty, stále přilepenými k těm mým, mě zatáhl dovnitř do domu. Zabouchl dveře a natiskl mě na ně.

"Louis... Počkej..." snažila jsem se mu říct mezi polibky. Nepřestával mě líbat, ale jakmile jsem to dořekla, tak se na mě podíval.

"Co se děje?"

"Já... já... musím ti... něco říct..." říkala jsem nervózně, bez jediného pohledu do jeho očí.

"Co se děje?" řekl ustaraně a zavedl mě k sedačce. Společně jsme se na ní posadili a on mě chytl za ruce.

"Tak povídej." pobídl mě.

"Miluju tě. Víš to?" řekla jsme a první slzička mi sjela po tváři.

"Ano. Já tebe taky." koukl se na mě s úsměvem, ale stále mu nemizel ten tázavý výraz.

"Louis, já..." srdce mi tlouklo rychleji, než kdy jindy. Měla jsem pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Chtěla jsem mu to říct, ale jak jsem to měla udělat. Ještě jsme to ani nevyslovila nahlas. Jakoby to ani nebyla pravda. Nemohla jsem mu to říct. Zníčila bych mu tím život. Ale musela jsem.

"Miluju tě..." opakovala jsem.

"Já vím. Věřím ti." usmál se a objal mě. Měla jsem teď šanci mu to říct, aniž bych se mu podívala do očí.

"Miluju tě..." opakovala jsem šeptem.

"Taky tě miluju." řekl mi tiše do ucha a nepřestával mě objímat. Měla jsem poslední šanci mu říct pravdu. A taky jsem to udělala. Hned jak jsme to dořekla, tak se na mě vyděšeně podíval. Podíval se na mě hned po tom, co jsem řekla... "Odjíždím."