Láska na prvním místě

6. díl

9. Července 2013

Dneska je neděle. Konec víkendu. Zítra jdu do práce. Jen si to tam prohlídnout, jinak začnu normálně pracovat až za týden. Máma mi zatím bude posílat peníze. Za víkend už jsem prošla snad celý Londýn. Miluju to tady. Je to tady tak krásný. Jako v pohádce. Všude krásný starý ulice. Po rozích jsou malý zapadlý kavárničky, kam si určutě budu chodit číst. Aaah. Už to vidím. Tohle město prostě miluju! Je to nejúžasnější město na světě. Už jsem i dala inzerát na internet na spolubydlící, ale nikdo se zatím nepřihlásil. Paní Spencer mi už domalovala pokoj, takže jsem teď v něm. Je totiž větší. Bylo mi trochu blbý, že to dělá sama, tak jsem jí s tím pomáhala. Byla to zábava. Hodně dobře jsme se poznaly. Je opravdu moc milá a hodná. Žije sama. Děti nemá. Manžel jí prý umřel na rakovinu, jako můj táta.. No, o tom už dost. Zase zpátky ke mě. Je teprve deset ráno, takže jsem se šla projít do parku kousek od mého domu. Vzala jsem si na sebe černé šortky, šedé tričko s polorukávy a takový svetřík bez rukávů. Dnes bylo docela teplo. Tady se to dost střídá. Už jsem měla tu cestu docela zmáknutou, na to, že jsem tu teprve 2 dny. Vzala jsem si ještě malou kabelku a do ní peněženku, mobil a Mp4 do uší. Ještě jsem si vzala brýle a rychle jsem vyběhla ven. Prošla jsem na konec ulice a pak to bylo už jen pár metrů podél silnice. Moc lidí tam nebylo. Jen nějaká stará paní s kočárkem a pár dětí na prolejzačkách. Chvilku jsem si sedla na lavičku a jen tak se slunila a poslouchala Eda Sheerana. Byl to můj oblýbený zpěvák. Vždy jsem se s jeho texty úplně zžila. Měl krásný písničky. Lidi ho odsuzojou, za to ,jak vypadá. Myslí si, že je nudnej, divnej a vypadá jako šprt, ale oni ho neznají. Neříkám, že já jo, ale jednou bych ho rozhodně chtěla poznat. Seděla jsem tam pár minut a pak jsem se rozhodla zajít do kavárny. Byla to jedna z těch malých zapadlých kaváren. Vešla jsem dovnitř a stoupla si do fronty. Bylo tam jen pár lidí, ale mě vůbec nevadilo, že jsem musela čekat. Poslouchala jsem Eda.

"Cappucino. Sebou prosím." řekl nějaký kluk za mnou.

"Promiň, ale já jsem tu byla prv..." úplně jsem se zasekla. Byl to ten kluk z letiště. Zase se na mě culil. Měl ty černé vlasy s blond melírem vyčesané nahoru. Nemohla jsem z něj odtrhnout oči. Ty jeho velký krásný hnědý oči. 

"Promiň. Nějak jsem si tě nevšimnul."

"Jo... podruhý." promluvila jsem po chvilce. To už jsem se vzpamatovala a nasadila tvář frajerky.

"Jak to myslíš?"

"Ty si mě nepamatuješ?"

"Promiň. Potkávám spousty holek. Nemůžu si je pamatovat všechny."

"A to mě má jako ohromit?"

"Ohromit?"

"Jo."

"Jasně... Už si na tebe vzpomínám. Srazil jsem tě na letišti. Jsi v pohodě? Nestihnul jsem se ti omluvit. Musel jsem utíkat před těma holkama. Některé fanynky jsou někdy dost... neodbytné."

"Co seš zač, že jseš tak populární?" on na mě vykulil oči a pak se začal trochu smát.

"Vaše Cappucino, pane Maliku." řekla slečna za pultem a s úsměvem mu ho podala. Asi měla něco s očima, protože na něj mrkala jak splašená. Taky mi bylo trochu divný, že mu říká příjmením. Dost mě zajímalo, co dělá.

"Tak řekneš mi, co děláš nebo ne?"

"Mužeš to zjistit."

"A řekneš mi alespoň tvoje jméno?"

"Když se mnou půjdeš na večeři, tak jo." a usmál se na mě. Byla jsem trochu zaražená.

"To zveš všechny holky, co srazíš na rande?"

"Jen ty, které se mi líbí." a znovu nahodil ten flirtující úsměv. "Tak co? Stojí ti ta večeře, za to, zjistit moje jméno?"

"Je to fakt těžký..." řekla jsem ironycky a šla jsem směrem ke dveřím. On tam chvilku nechápavě stál a pak ke mě rychle přiběhl.

"Počkej. Tak co ta večeře?"

"Nechodím na rande s klukama, který neznám."

"Tak si se mnou dej alespoň kafe."

"Ne." popošla jsem ke dveřím, ale on si před ně stoupnul.

"Nenech se prosit." a udělal na mě psí oči. Já jsem na odolávání nebyla moc dobrá. Pokaždý, když na mě někdo udělal psí oči, tak jsem podlehla a tenhle kluk to uměl sakra dobře.

"No... tak dobře." řekla jsem otráveně, ale spíš jsem tím zakrývala, že se mi líbí. Byl fakt hezkej a to jak byl neodbytný. Bylo to docela roztomilý. "Neochotně" jsem si sedla a objednala si latté.

"Tak už mi konečně řekneš, jak se jmenuješ?"

"Můžeš zkusit hádat." opřel se o židli a usrknul si kafe.

"To bychom tu byli do večera."

"Jmenuju se Zayn. Zayn Malik."

"Zayn... Máš pěkný jméno. Kde jsem ho už jenom slyšela." chvilku se na mě zajímavě díval, jako bych byla nějaký pokus a on čekal na to, co se stane. "Počkej... Nejsi ty náhodou zpěvák v tý kapele... jak se to jen jmenuje... One Perfection?"

"Jsi blízko. One Direction, ale díky. Určitě zvážím, že přejmenujeme kapelu."

"Já věděla, že tě od někud znám. Moje mladší sestra má tvoje plakáty po celým pokoji." on se jen zasmál a začal na mě zírat. "Jak to, že se kluk jako ty, baví s obyčejnou holkou, jako jsem já?"

"Já jsem taky jen obyčejnej kluk. A jak se jmenuješ ty?"

"Zkus hádat." a taky jsem se opřela o židli a usrkla si latté, co mi před chvilkou přinesla servírka.

"Hmmm... Katrin?"

"Ne."

"Nina?"

"Ne."

"Vivian?"

"Vivian? To ti ho radši řeknu, než dojdeš k Barbaře.." on se jen zasmál a znovu se na mě usmál. Chvilku jsem na něj zírala. Vůbec jsem si nevšímala, jestli to zaregistroval, ale není možný aby ne. 

"Tak jak se jmenuješ?" řekl se s míchem.

"Promiň... Jmenuju se Alex. Alex Nort, ale říkej mi Lexi."

"Lexi... to je moc pěkný jméno." a usmál se na mě. Nějak jsem povolila a trochu se začervenala, ale hned jsem se zase dala do kupy. 

"Odkud jsi? Máš zajímavý přízvuk."

"Z Česka."

"Česka? To znám. Fanynky odtamtud jsou docela dost... vytrvalý. Pořád nám píšou, jestli víme kde to je a tak. Všichni si myslí, že je to zapomenutá země, ale my jí známe."

"Vážně? No to s těma fanynkama ti věřím. Znám svou sestru." dál jsme si tam povídali asi hodinu. Poznávali se. On mi povyprávěl o tom, jaký to je být britskou hvězdou číslo jedna a já mu povyprávěla o svým životě. Muselo to pro něj bejt hrozně nudný, ale vypadal, jako že se dobře baví. Vždycky se na mě tak hezky kouknul a někdy na mě i mrknul. Ty jeho oči mě tak hypnotizovaly.

"Promiň, ale asi už bych měl jít.." řekl zklamaně.

"Dobře.." řekla jsem s úsměvem, ale ve skutečnosti mi to bylo docela líto.

"Tak co ta večeře?"

"Co?"

"No, šla by jsi se mnou na tu večeři?" a usmál se na mě.

"Dobře." a začala jsem šmátrat v kabelce mobil, abych mu mohla dát svý číslo. Vyměnili jsme si je a pak jsme se rozešli každý svou cestou. Dost jsem se těšila, až mi zavolá. Nemohla jsem se dočkat naší schůzky..