Láska na prvním místě

34. díl

Hned, jak jsem jsme dozpívali a rozloučili se s publikem, tak jsem chtěl běžet do šatny, ale někdo mě zastavil.

"Louisi? Byla to... Byla to opravdu ona? Lexi?" zeptal se mě roztřeseným hlasem Zayn.

"Ano. Byla." řekl jsem, ale nevěděl jsem, jak se mám tvářit, ani jak se cítit.

"Louisi, jsi v pohodě?" přiběhl k nám Alex.

"Já... já nevím, ale... musím teď jít."

"A kam jdeš?" zeptal se Zayn.

"Za ní přece." naposledy jsem se na ně dva koukl a rozběhl se, směr šatna. Když jsem tam přiběhl, tak jsem se zastavil před dveřmi. Myslel jsem, že už tam bude. Paul ji tam měl přivést, jakmile ji našel. Připravoval jsem se na jeden z nejdůležitějších momentů v mém životě. Roztřesenou ruku jsem natáhl ke dveřím a otočil klikou. Pomalu jsem otočil dveře, ale nikdo tam nebyl. Na chvilku jsem se vyděsil, ale nesměl jsem ztrácet naději. Musel jsem věřit tomu, že ji přivede. Sedl jsem si tedy na židli a s otevřenými dveřmi čekal, až přijde. 

Pohled Lexi:

Musela jsem najít Lou. Nemohla jsem jí tu nechat samotnou. Potulovat se tu jen tak. Byla jsem sice hodně rozrušená, ale jsem její sestra. Musím se o ní postarat.

"Lexi! Lexi, tady jsem!" mávala na mě z davu plných lidí. Snažila jsem se k ní prodrat tím davem. Stála ode mě pár metrů. Jakmile jsem byla pryč z toho davu tak jsem se přitiskla na zeď.

"Lexi, co se tam stalo?"

"No... to... to není důležitý. Pojď. Musíme jít domů."

"No dobře... ale já mám ty propustky do zákulisí!" řekla nadšeně. Naprosto mi to vypadlo. Nemohla jsem tam přece jít s ní. To bych ho pak viděla. Viděla bych všechny. A musela bych tak čelit nepříjemné pravdě, bolesti a smutku. 

"No... já nevím, jestli tam můžu jít s tebou." snažila jsem se z toho hloupě vymluvit.

"Jasně, že můžeš. Mám lístek i pro tebe." nadšeně se usmála a tiše zapištěla. "Tak pojď." chytla mě pevně za ruku a táhla mě na druhou stranu. Dál od východu. Můj mozek byl právě v boji s mým srdcem. Srdce mi říkalo, že mám jít za ním. Že mu mám vše říct a zůstat s ním na věky věků, i když jsem věděla, že takhle by to dopadnout nemohlo. A moje hlava mi říkala, ať utíkám a nikdy se nevracím. Že je to špatný nápad. Ale už jsem neměla šanci. Lou mě pevně a odhodlaně držela za ruku a já neměla šanci odejít. Pomalu jsme se dostávaly na konec chodby. Lidí už tu moc nebylo. Za chvilku už jsme šly chodbou samy. Bylo to trochu strašidelné, ale oproti setkání s nimi to bylo nebe. Nejvíc jsem se bála toho, že na mě budou naštvaní. Hlavně on. Že mě nebude ani chtít vidět, za to, že jsem bez vysvětlení odešla. 

"Co jsi tak zamyšlená? Pohni! Musíme tam, než odejdou." popoháněla mě Lou. Za chvilku už jsme byly u jedné uličky, kde na jejím začátku stáli dva obrovští chlápci.

"Potřebujete něco slečny?" zeptal se nás jeden. Šla z něj dost hrůza. Měl jednotvárný výraz a vypadal dost drsně.

"Ano." řekla nadšeně Lou a začala hledat po kapsách.

"Jak se jmenujete?" koukl na mě ten druhý, zatímco ten první netrpělivě čekal, až Lou vyndá svůj lístek do zákulisí.

"Já jsem Alex. Alex Nort. Tohle je moje sestra Laura." řekla jsem nervózně. Ten chlápek si vzal visílačku a něco do ní zamumlal. Vůbec jsem mu nerozuměla. 

"Pojďte." divně se na nás usmál ten první a uhnul na stranu, abychom mohly projít. Lou nadšeně poskočila, chytla mě za zápěstí a táhla mě chodbou.