Láska na prvním místě

3. díl

Když jsme přišly domů, Lou už byla vzhůru a seděla u stolu a četla si časopis. Samozřejmě, že o tý skupině One Direction.

"Kde jste byly?" zeptala se nás.

"Na procházce." řekla máma a usmála se na nás. Už dlouho jsem jí neviděla se tak upřímně usmívat. Odešla k lince a začala dělat snídani. "Ona vaří??" Říkala jsem si. Poslední dobou jsem to byla já, kdo tu dělal všechnu práci. Jasně, že máma někdy vyžehlila, nebo pověsila prádlo, ale já měla takový zvláštní pocit, že jsem musela dělat všechno za ní, aby se necítila ještě hůř. Za Lou jsem dělala taky všechno já. Nějak zvlášť mi to nevadilo, alespoň jsem při tom všem neměla čas na truchlení. 

"Copak si dáte?" zeptala se nás máma. Obě jsme na ní udiveně koukaly. 

"Vajíčka." řekla Lou.

"Lauro!" okřikla jsem jí. "To je dobrý mami. Já to udělám." řekla jsem.

"To je dobrý zlato. Já to udělám. Co si dáš ty?" 

"Ehm... Vajíčka. Děkuju." a usmála jsem se na ní.

"Ty jsi brečela?" zeptala se mě Lou.

"Co?! Ne. Nebrečela." a rychle jsem se šla do koupelny upravit. Měla jsem trochu rozmazanou řasenku. Umyla jsem se a vrátila se zpátky. Máma už měla hotovou snídani a Lou už jedla. Sedla jsem si a začala snídat. Máma se na nás jen dívala a usmívala se na mě.

"Co budeš celé prázdniny dělat, Lexi?" zeptala se mě máma. Ona mi vždycky říkala Lexi. Vlastně mi tak říkali všichni. Začal s tím táta, když mi bylo asi pět. Nikdy jsem to moc nemusela, ale už jsem si na to zvykla.

"Já nevím. Asi pracovat."

"Je léto. Právě jsi odmaturovala. Užívej si život."

"Ale..."

"Žádný ale. Vždycky jsi chtěla jet do Londýna. Mluvíš o tom už několik let, tak proč tam neodjedeš?"

"Ale to není tak lehký."

"Ale je. Peněz máme dost. Můžu ti zaplatit letenku i hotel."

"Ale tady nejde o peníze."

"A o co jde?"

"Nemůžu vás tady nechat samotný."

"Lexi, ty víš, že tě máme moc rády. Nám to vadit nebude, že ne, Lauro."

"A to tam pojede sama?" řekla Lou.

"Už je dospělá. Za tu všechnu dřinu si to zaslouží."

"Ale... já prostě nepojedu."

"Nekaž si život jen kvůli... tátovi. To, co se stalo se už nedá vrátit. Nemůžeš tu skejsnout na celej život." řekla mi máma, zatímco mě držela za ruku.

"Ale, já nemůžu."

"Ale můžeš. Vlastně, musíš."

"Proč?"

"Moje kamarádka, Veronika, žije v Londýně. Včera mi volala, že mají volné místo v její firmě. Pamatovala si, že jsi vždycky vhtěla žít v Londýně. Je to módní firma. Dělala by jsi tam sekretářku. K tomu místu patří i byt. Je to dost dobře placené a ten nájem je skvělý. A musíš tam, protože jsem ti už koupila letenku."

"COŽE??!!?" řekla jsem. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná, zklamaná, nebo nadšená. Tak nějak se to ve mě všechno míchalo.

"Ty nejsi ráda? Já myslela, že z toho budeš skákat radostí." řekla máma.

"No.. já nevím. Není to trochu narychlo?"

"Je to perfektní. Ty z nás jsi byla ta nejsilnější. Musíš si konečně odpočinout a užít si svůj život."

"Když já nevím..."

"A to tam bude žít sama? Nikoho tam nebude znát." dodala Laura.

"Ty to zvládneš. My s Lou to taky zvládnem."

"A kdy tam letím?"

"Za 3 dny."

"3 dny?! Tak brzo?"

"Veronika tě tam chtěla mít co nejrychleji. Já ti věřím Lexi. Nepokaž si život. Splň si svůj sen."

"Já..." Máma i Lou na mě zíraly a čekaly, na to, co řeknu.

"Dobře..." a začala jsem se usmívat. "...Pojedu do Londýna."