The huntress

3.

„Lovkyně už musíš být hotová." Volala mě Linda. Slíbila jsem jí, že půjdeme do klubu a tenhle slib jsem chtěla dodržet.

„Jo jo už jdu." Nasadila jsem si náušnici ve tvaru lebky a otevřela dveře od koupelny. Linda před nimi netrpělivě stepovala. Když mě uviděla, obdivně zapískala. „Já tě vážně netrumfnu v ničem." prohlásila smutně.

„Tohle neříkej! Je tolik věcí, ve kterých jsi lepší než já!" má kamarádka se nepotřebně podceňuje, ale já jí ukážu jak moc je fajn! „No tak schválně co umím a ty ne?" vyzvídala.

„Umíš chodit na těch chůdách." Řekla jsem naprosto vážně a ukázala na její boty s vysokým podpatkem. To ji rozesmálo. „A na co mi to bude?" namítla.

Nelíbilo se mi, kam to míří. Založila jsem ruce v bok. „No to já nevím. Ale dneska se budeme bavit a nic jiného rozumíš!"

Moje kámoška nadšeně přikývla. „Kam vlastně jdeme?"

Tohle jsem jí nechtěla prozradit, bude to překvapení.

Vyběhly jsme ven a já otevřela Griffovo auto. Dokážu si představit, jak bude zuřit, až se dozví, že jsem si ho půjčila, ale co?

Sedla jsem si za volant a nastartovala. Miluju řízení.

„Lovkyně, ty nemáš řidičák." Linda se zdráhavě připásala.

„A koho to zajímá? Jezdit umím, a jestli nás nechytnou, nic se nestane." ohradila jsem se.

Linda už vždycky byla taková starostlivá. Musím ji naučit hodit starosti za hlavu, pak s ní bude mnohem větší zábava.

Vyjely jsme. Linda každou chvíli naříkala, že jsme se mohly vybourat. Kecy, vždyť silnice byla úplně prázdná. Když jsme projeli kolem naší školy, do mysli se mi vdrala myšlenka, za kolik bych sehnala kilo semtexu. Vyhodit školu do povětří, to by bylo něco, bohužel je to jen další z mých snů co se nesplní.

Vystoupily jsme u klubu. Tabule nám už zdálky hlásila, že se jmenuje SFINGS. Nápis pestrobarevně hrál a hudba byla slyšet i venku.

„Tak co na to říkáš?" ptala jsem se ohromené Lindy.

„Tak. Tohle. Je. Boží!" vypískla a hned mě táhla dovnitř.

Sál byl přeplněný k prasknutí. Dýdžej pustil nějakou písničku s věnováním pro dívku jménem Sandra a už při prvním tónu se dav rozjásal.

Poskakovaly jsme do rytmu hudby a přitom se smály. Skoro jsem Lindu nepoznala, najednou působila tak uvolněně a praštěně jako já.

Po deseti písničkách jsem se tak zadýchala, že jsem potřebovala chvíli klidu. „Půjdu na minutku na čerstvý vzduch jo?"

„Jasně něco nám objednám u baru." Mrkla na mě a šla nám pro drink.

Já jsem se vyplížila ven. Lavička před vchodem zůstala prázdná, tak jsem si sedla. Zaklonila jsem hlavu. Z toho randálu mě rozbolela. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl.

„Ahoj Lovkyně." Pozdravil mě. Okamžitě jsem sebou trhla. Tenhle hlas patřil tomu klukovi, co seděl dneska vedle mě. Jak ho to Serena nazvala? Luigi?

„Ahoj." Zamumlal jsem nejistě a už měla v ruce svůj nůž. Nechodím bez něj nikam.

„Čekej útok." informoval mě. Roztáhl svá křídla a vzlétl pryč.

To už jsem tak opilá, že mám halucinace? Démoni neútočí, to my a oni se brání, tak to bylo vždycky.

Vrátila jsem se zase za Lindou a našla ji u baru, jak flirtuje s nějakým klukem ostošest. Neviděla jsem ho zepředu, ale tipovala jsem, že to bude velkej fešák. Jenom mému pocitu se na něm něco nezdálo. Jako bych v něm viděla hrozbu.

Dneska nebudu Lindě kazit náladu. Zamávala jsem jí a ukázala palec nahoru, i když bych jí raději odtáhla zpátky domů. Usmála se a rukou mě volala k sobě.

Neochotně jsem k ní doběhla. Jakmile jsem se podívala tomu jejímu příteli do obličeje, věděla jsem, že je to démon. „Leo tohle je Adalgar." Představila mi ho.

Lea Hood. Další z mích krycích jmen. Mám jich hodně. Moje pravé jméno znám jen já a mí rodiče.

„Ahoj." Zavrčela jsem.

Adalgar mě spařil pohledem. On věděl, co jsem zač a já věděla, co je on.

Linda se napila nějakého alkoholického nápoje a div nespadla z židličky.

„Co jsi jí udělal ty hnusáku?" zavřeštěla jsem.

Nevinně pokrčil rameny. „Jen ji trošku opil, to se běžně dělá ne?" působil tak strašně sladce, a kdyby to byl člověk, taky bych se ho snažila svést.

„Vydej se nám lovkyně a nic se ti nestane." Zašeptal mi do ucha zase ten Luigi. Bylo to jako by se vzal odnikud. „Dlužíš mi to, pomohl jsem ti, pamatuješ." Přesvědčoval mě. Ovinul mi ruce kolem pasu. „Tak co?"

Uculila jsem se. Za koho mě má? Jsem Lovkyně a on právě udělal největší chybu, jakou mohl. Vyzval mě.

Pár nenápadnými pohyby jsem vylovila zpod sukně můj nožík a bodla ho. „Nesouhlasím." vykřikla jsem.

Roztáhnul, křídla, která se mu vedla tak perfektně krýt. Znovu jsem se zasmála. Myslí se snad, že mě tímhle zastraší?

Jenomže roztáhnutí křídel nebyla výhružka, nýbrž povel.

Kolem mě se rozestavěli démonové různých pohlaví a velikosti. To jsem vážně tak slepá, že přehlídnu sál plný těchto stvůr?

Vrhli se na mě. Ani jsem nebyla překvapená. Něco takového zažívám každodenně. Ale poprvé bojuji sama.

Kolem mě se ozvaly vyděšené výkřiky lidí.

„Utíkejte!" křičela jsem na ně z plných plic. Ani jsem je nemusela pobízet a už byli veku. Teď mohl boj začít!

Já proti stovkám. Nechci se chlubit, ale měla jsem je celkem rychle. Démoni jsou tak strašně hloupí, že se nesnaží uhnout mým úderům a pouze útočí.

Asi po patnácti minutách s houkáním přijelo auto městské policie. Musely jsme se vytratit, všichni.

„Ještě se uvidíme Lovkyně." Stihl mi říct Luigi, než se svými kumpány odletěl.

„To si piš, že jo a jestli mě chceš dostat, budeš muset pořádně makat, protože tohle pro mě byla jen rozcvička!" hulákala jsem do tmy. Myslím, že mě slyšel, protože z oblohy ke mně doléhal něčí zlověstný smích.

Rychle jsem vyhledala Lindu a přinutila ji nasednout do auta. Byla úplně mimo. Zpívala si hymnu a sem tam prohodila řeč s nějakým imaginárním přítelem, kterému se snažila namluvit, že je mořská panna.

Příště ji nesmím spustit z očí, jinak by to mohlo skončit špatně.

Doma na nás už čekali. Máma si asi všimla, že jsme s Lindou zmizely a alarmovala celý dům.

„Co si myslíte, že děláte." Začala nás hubovat, už když jsme překročily práh. „Výslovně jsem vám zak..." zadrhla se uprostřed věty, když si všimla mého oblečení nasáklého černou krví.

„Ty jsi byla na lovu!?" vyhrkl Griff zmateně.

„Ne." špitla jsem a sesunula se na pohovku.

Schytala jsem pár nepěkných škrábanců, nic vážného, ale štípaly jako čert.

„Tak co se dělo?" zajímalo všechny.

Podívala jsem se do země. „Oni lovili mě." Pověděla jsem jim.

Griff se na mě díval s otevřenou pusou, „Jak je to možné?"

Nešťastně jsem potřásla hlavou. „Já nevím."

Všichni jsme mlčely. Nedávalo to smysl, nic z toho co se dělo.

Chvíli ticha přerušila Linda, která začala odříkávat otče náš a brumlala přitom melodii od písničky skákal pes. Moje rodina se na mě otočila a vyžadovala vysvětlení. Zabořila jsem hlavu do dlaní. Tak tohle bylo vážně moc!